Filmová trikařina je už mnoho let velmi zajímavé odvětví zábavního průmyslu, které v mnoha ohledech přesahuje svoje poslání a dává tak možnost realizace nejrůznějším autorům, umělcům a řemeslníkům. Zároveň integruje neuvěřitelný pokrok nejen v tvorbě make-upů, masek, animatronických loutek, ale i počítačových efektů. Pohled do trikařské kuchyně je pokaždé velmi zajímavý a člověk kolikrát žasne, kolik práce za filmovým projektem stojí, kolik lidského úsilí, vynalézavosti a především času stálo zhotovení pár sekund záběru, který vám ve filmu prolétne před očima. Jedním v současnosti nejangažovanějším studiem filmových speciálních efektů je Amalgamated Dynamics Incorporated. Zakladatelé a spoluvlastníci jsou známé firmy Toom Woodruf a Alec Gillis. Právě s nimi si můžete přečíst rozhovor převzatý ze Sci-Fi Online, ku příležitosti uvedení jejich nejnovějšího projektu Alien Vs Predator na DVD.
 |
 |
| Tom Woodruff | Alec Gillis |
SFO: Už nějakou dobu jste zodpovědní za design Aliena. Je těžké dávat mu v každém filmu nový a neokoukaný vzhled a přitom zajistit, aby jej publikum stále rozpoznávalo?
Tom Woodruff: To je dobrá otázka, vzhledem k tomu, že zrovna tohle je jeden z hlavních faktorů, na které jsme museli dávat pozor při tvorbě posledních dvou filmů o Vetřelci i AvP. Nechtěli jsme se prohřešit proti kánonu a znepřátelit si tak fanoušky i vzhledem k tomu, že sami jsme fanoušky Aliena.
Oba jsme samozřejmě viděli původní film. Pořád ještě se dá počítat mezi jedny z nejstrašidelnějších snímků vůbec. Nechceme být příliš zbrklí a v honbě za vlastní uměleckou autentičností zbytečně měnit věci, které fungují.
Je to o přístupu: když to není pokažené, nespravuj to. Byla by to chyba, protože tenhle tvor – Alien si vypěstoval velice silnou základnu fanoušků. Porozhlédněte se po netu a rychle zjistíte, jak moc jsou ti lidé oddaní původnímu konceptu.
První věc, kterou jsme udělali, když jsme měli začít pracovat na Alien 3, byla, že jsme se vrátili k pracem HR Gigera. V druhém filmu pod režií Jima Camerona se totiž postava Aliena trochu vymkla.
Vrátili jsme Aliena k jeho počátkům a to jak formou, tak i barevností. V Resurrection jsme v tom jen pokračovali.
V AvP po nás Paul Anderson chtěl, abychom se vrátili k původní omezené paletě barev, což jsme rádi udělali, abychom Alienovi vrátili jeho původní vzhled. Když designujeme podobnou věc, snažíme se zachovat všechny maličkosti tak, jak je publikum zná a miluje a přitom je obohatit o inovující drobnosti. Mnoho času také strávíme vylepšování Alien obleku, jeho přizpůsobováním herci a skrýváním otvorů a zapínání.
SFO:Když jste v Alien obleku, jakým způsobem jej rozhýbáte tak, aby to vypadalo věrohodně? Vyžaduje to hodně času a tréninku?
TW: Pro jiné projekty jsme vytvořili několik obleků příšer, které měly uvnitř zabudovánu kameru velikosti poštovní známky. Je v ohniskové vzdálenosti, což znamená přímo před okem herce v obleku. Když vidím svou nahrávku na monitoru, velice rychle se dokážu přizpůsobit a jednat jako před svým odrazem v zrcadle. Vím, že když zvednu ruku, zvedne ji i můj odraz respektive oblek.
V Alien obleku tuto možnost nemám, takže musím hrát podle pocitu a jednám prostě tak, aby to (aspoň podle mě) vypadalo dobře. Není v tom mnoho herectví, musíte si prostě s tím oblekem nějak poradit. Nicméně zvláštního pocitu, jako bych se díval z očí třetí osoby, jsem se nezbavil nikdy.
Alec Gillis: Pokaždé když pracujeme na Alien projektu, snažíme se být věrni jeho původním vzorům – například HR Gigerovi. Každý režisér do filmu vkládá část sebe a my se snažíme to nějak skloubit.
Na Alien Resurrection byla skvělá spolupráce s Jeanem-Pierrem Jeunetem. Jsme velcí fandové jeho filmu Delikatesy. Velice jej zajímal proces otvírání vetřelčích vajec. Moc se mu nelíbilo, jakým způsobem to bylo vyřešeno v předchozích filmech, přišlo mu to moc mechanické. Chtěl vytvořit něco více organického, takže naše vejce bylo ve výsledku velice členité. Celé se hýbalo a svíjelo trochu jako havajská tanečnice a jeho části se rozevíraly ve třech etapách. Na vnitřní stranu pysků jsme upevnili malé měchýře, které při rozevírání pulsovaly. Na každé vejce připadlo 6 loutkářů, kteří mu měli vdechnout život. Po otevření jde vidět organická masa a v ní zmítající se face huggerův ocas.
Když jsme Jeana přivedli na plac a on uviděl celý ten oslizlý zmítající se hnus, všechny nás objal, poděkoval nám a myslím, že nás i políbil, jak to tihle frantíci dělají.
Část zábavy na téhle práci spočívá v tom, že pracujete s více režiséry. Pracovali jsme s Cameronem, Fincherem, Jeunetem a teď s Andersonem. Každý měl svou vizi Aliena a nás těšilo ji ztvárnit a zároveň ji i skloubit s vlastními představami. Byli jsme něco jako krotitelé Alienů a teď vlastně i Predátorů. Predator byl designován Stanem Winstonem, což je něco jako náš mentor. Nemohli jsme si tedy dovolit to zvrzat. Museli jsme pracovat velmi opatrně a snad se nám povedlo položit základy nové filmové frančízy.
SFO: Jak jste přistupovali k tvě Predatora jako protihráče Aliena? Byl to velký rozdíl?
TW: Predator je asi o něco složitější, protože svým způsobem jde o dva tvory v jednom. V jedné chvíli totiž vidíme Predatory bez brnění, když se probouzejí na své lodi a teprve pak se strojí do bitvy. Museli jsme tedy vymodelovat nahého Predatora od hlavy k patě, což vyžaduje opravdu hodně detailů.
Anderson chtěl vytvořit jasnou vazbu k původním filmům s Predatorem a to i co se týče brnění a vzhledu.
Tohle je brnění vytvořené pro obtížné podmínky polární zimy, ale vychází z obleků použitých v tropické džungli nebo v parném New Yorku. Bylo to tedy rozšíření tohoto brnění na celé tělo a z toho vychází i požadavek na spoustu detailů, aby Predator na plátně vypadal dobře.
Alien nemá oči, což znamená, že se divák nemá na co v jeho tváři soustředit. Všechno se odehrává v oblasti jeho úst a výsuvných čelistí. Když však Predator sejme helmu, je v jeho tváři vidět všechny emoce. Herec měl kontaktní čočky, ale máme tu i mechanické obočí, líce a rozvíratelná kusadla. Z tohoto děsivého vzhledu se pokoušíme vydolovat co nejvíce čitelných emocí.
SFO: Jak se rozhodujete na co utratíte přidělené peníze? Máte celkový rozpočet nebo dostáváte finance zvlášť na každou scénu?
AG: Obyčejně to funguje tak, že nás kontaktuje studio, my si přečteme scénář a uděláme hrubý odhad toho, co vše bude zapotřebí. Třeba kolik budeme potřebovat potvor. Obyčejně máme odhad rozpočtu ještě než se setkáme s režisérem. Řekneme mu naše čísla nebo navrhneme několik různých rozpočtů.
Jakmile si uděláme obrázek, co po nás režisér vlastně chce, rozpočet usměrníme. Někdy vzroste, někdy klesne. Když s touhle částkou přijdeme, studio se nám k ní vyjádří a řekne, co si představuje. Takhle to nakonec vybalancujeme. Nechceme zbytečně plýtvat, takže se většinou dohodneme.
Když děláme s někým jako je Anderson, můžeme se ho přímo zeptat, jak přesně chce tu kterou scénu točit. Má k dispozici verzi scénáře, ve kterém je vše do detailů rozepsáno, takže víme, kolik bude zapotřebí peněz. Jsou taky režiséři, kteří se rozhodují až na place a vy pak musíte hrát na jistotu a někdy pak utratíte příliš mnoho.
SFO: Jaký byl váš vůbec nejdramatičtější efekt?
AG: Pro mě byla asi nejemocionálnější scéna v A:Resurrection. Když se Sigourney dostane do laboratoří se svými zmršenými klony, prochází mezi nádobami s různými zmetky naloženými ve formaldehydu a nakonec narazí na svou předchozí verzi, která tam leží na stole v bolestech. Pro mě to bylo velice emocionální a Sigourney byla skvělá. Nebála se té masky a ve skutečnosti si její aplikaci dost užívala.
TW: Pro mě byla nejzajímavější práce na AVP a hlavně na plně mechanické královně. V předchozím Alienovi byli v obleku královny 2 muži. Teď je celé tělo poháněno hydraulikou a ovládáno počítačem. Na tváři je zase spousta elektroniky, na které pracoval velký tým.
V den, kdy byla celá naše královna zabalená a cestovala co ČR, jsme do ní už proinvestovali velkou část rozpočtu. Mechaničti designéři, kteří předtím pracovali na Jurském Parku, se rozplývali, že je na ní 2x více pohyblivých částí než na obřím T-Rexovi. Byla velká výhra, že se nám toho do ní povedlo tolik nacpat a donutili jsme to pracovat bez chyb.
AG: Velice zajímavá byla práce na filmu Smrt jí sluší, jelikož jsme museli udělat figuríny dvou krásných hereček a k tomu ještě pár mechanických zvláštností. Také jsme poprvé experimentovali s digitálními triky. Jurský Park a Smrt jí sluší vznikaly zhruba ve stejné době. Bylo skvělé v čase mezi tím pracovat s Kenem Talstonem a Jamesem Limem.
Udělali jsme robotickou Meryl Streep s otáčecí hlavou a pár dalšími mechanickými částmi. Část úspěchu toho filmu spočívala jistě v kombinaci digitálních a mechanických efektů. Například když Goldie Hawn střelí brokovnicí a ona vystoupí z kašny, je to naše animatronické tělo, z něhož stříká voda, ale na něm je tvář opravdové Goldie.
V AVP jsme se deigitálním efektům snažili vyhnout, kde to jen šlo. Když se totiž používají přehnaně, je to na filmu dost vidět. Když zas používáme jen animatronicu, lidé se diví, proč není vidět více záběrů celé příšery. Každá technika má své limity, takže je nejlepší používat je dohromady.
SFO: Je pro vás těžké vidět, jak jsou vaše výtvory ničeny? Mnoho z nich se vyhodí do vzduchu nebo zapálí a vy jste do nich přeci vložili tolik práce.
AG: Když tvoříme monstrum, máme k nim samozřejmě citový vztah, ale od začátku víme, za jakým účelem bylo stvořeno. Takže je vědomě „posíláme na smrt“, protože je to pro dobro celého filmu.
Milujeme pohled na vybuchující a ničené věci. Je to velmi uspokojující zkušenost. V určité fázi naší kariéry jsme váhali, než jsme na naše výtvory naplácali třeba sliz, protože by je to mohlo poškodit. Tak tvrdě jsme na tom pracovali a vypadalo to tak hezky. Zlom nastal při práci na filmu Chvění. Jednou jsme se prostě rozhodli a naplácali na naše monstrum kýble slizu a bahna, jen aby to vypadalo reálněji. To je ta kouzelná formule – musí to vypadat reálně.
TW: Nemáme rádi přezdívky, které lidi na place dávají monstrům, pro nás je to prostě Alien 1, Alien 2 atd… Dokud to nemá jméno, vyhodíme to bez potíží do vzduchu, ale ublížili byste mazlíčkovi se jménem?
AG: Obvykle když nakráčíme na plac s příšerou, slýcháme pořád ty samé vtípky: vypadá jako moje exmanželka. S tím jsem myslím chodila! atd… Když má dlouhý jazyk nebo chapadlo, holky se ptají, jestli si ho můžou vypůjčit.
TW: Nebo: „Vsadím se, že vy chlapci si Halloween opravdu užíváte.“
AG: Jasně, nebo ještě: „Vy musíte mít zajímavé noční můry.“ Nacož odpovídám: „Jen o pracovních termínech.“ nebo „Jen o producentech.“
SFO: Měl na vaši práci na AVP nějaký vliv komix?
AG: Ano. Režisér se do komixu díval a čerpal z něj nápady na koncepty. Vlastně jeden z hlavních scénáristů byl ilustrátor toho komixu.
AVP existovalo dlouho jako komix i videohra, což nemůžete ignorovat. Náš Predátor je však oproti komixu heroičtější. Má širší ramena a užší pas. Také jsme mu prodloužili dredy. Anderson se pokoušel film pojmout akčně a komixově, blížilo se to filmu Aliens od Camerona, s čímž jsme byli spokojeni.
Vím, že na netu jsou puristi zamilovaní do prvního Aliena, ale v této fázi je myslím na čase vnést do toho trochu čerstvého vzduchu. Jedním ze způsobů byl právě důraz na akci.
SFO: Očekává dnes publikum stále větší a úžasnější speciální efekty? Cítíte ten tlak?
AG: Snažíme se s efekty spíše šetřit, aby publikum neotupělo. Když se podíváte na Šestý smysl, je tam velmi málo efektů. A lidi čumí jako přikovaní na otáčející se kliku. Tohle je mistrovské filmové umění.
AVP ovšem bez triků být nemůže. Žertovali jsme o tom, že by z toho mohl být nízkorozpočtový snímek – prostě by tam stáli dva herci a říkali: „Koukni na to! Tomuhle teda říkám souboj monster, to jsem ještě nežral!“
TW: Je stále těžší udržet určitý balanc efektů, nesmíte je vyplácat všechny na začátku, protože pak už není čím ohromovat. Producenti na nás často tlačí a říkají nám, že publikum je velmi chytré a ví, co má od filmů s monstry čekat. Musíme na ně prostě vybalit své triky a uspokojit jejich očekávání.
Podle nás zde ale musí být určitá rovnováha. Musíte postupně budovat atmosféru, a příšeru ukázat teprve když je její čas.
SFO: Jak jste se podíleli na vzniku DVD?
TW: S materiály na DVD jsme seznámeni a mají naši plnou podporu. Pro některé lidi to je, jakoby kouzelník prozrazoval své triky – určité zesvěcení. Nemyslím si, že je to tak, protože lidi, kteří sledují film přece ví, že nejde o magii. Publikum si je vědomo toho, že jde o trik. To ale zároveň klade vyšší nároky na filmaře, aby vytvořili dojem skutečnosti, i když si jsou všichni vědomi klamu.
Dokumentujeme každou etapu naší práce a možná i proto jsme dnes tam, kde jsme.
Máme 15 hodin digitálního videa a tisíce fotek, které vyšly v knize nedlouho po uvedení filmu.
Dostali jsme nápad natočit video se zákulisí – umožnili jsme publiku vniknout do našich záhad.
Natočili jsme například, jak chodím po place a všechny otravuju svým nabubřelým egem. Něco podobného jsme natočili i s Alecem, který většinu času strávil u švédského stolu. Nevěděli jsme, že se to uveřejní, teprve producent mi řekl, že záběry, jak chodím po place, chovám se jako hovado a všechny otravuju, budou na DVD jako bonus. Tak se těším.
SFO: jak byste popsal ten pocit, být v Alien obleku?
TW: Když jsem v obleku, jediná věc, která mě chrání před šílenstvím z toho děsného nepohodlí je to, že se musím soustředit na natáčení. Lidi se ptají, jestli mi v tom není horko. Ve skutečnosti je to spíš naopak, jelikož vrstva slizu absorbuje veškeré mé tělesné teplo.
A pak je tu váha hlavy. Ta je postavena kolem laminátové lebky, která je připnuta k mé hlavě.
Je tu prostě spousta věcí, na které kdyby jste se soustředili, asi byste se pomátli. A v tomhle obleku musím denně strávit 4-6 hodin. Nejdéle jsem v něm byl 13 hodin a to i během přestávek na jídlo. Soustředit se na práci je pak má jediná záchrana. Když nejsem na scéně, je mi popravdě dost mizerně a pomalu cvokatím.
SFO: Koho máte radši? Aliena nebo Predatora?
AG: To je obtížná otázka. Alieni jsou opravdu krásní, nelidské insektoidní bytosti. Gigerův design je geniální. Kyselinová krev, vystřelovací čelist, ocas použitelný jako zbraň. Skvělá potvora.
Na druhé straně Predator je více lidský a působí jako cool bojovník. Má taky plno skvělých udělátek. Má zápěstní čepele a počítač. Může se zneviditelnit. Má vrhací disk, teleskopické kopí a když se mu v boji nedaří, může vždycky ještě všechno kolem vymazat z povrchu obřím výbuchem. Takže je taky skvělý.
Jsem dost nerozhodný. Pracovali jsme víc s Alienem, ale Predator je nový přírůstek do rodiny. Musím si dát načas a uvidím, jak se můj vzah k němu vyvine. V jeho neprospěch ale hraje, že se chová dost dětinsky, když prohraje šachovou partii.
TW: Musím hlasovat pro Aliena. Je to prostě můj šálek kávy.
SFO: Jaká bude další generace těchto příšer?
TW: AVP končí dost zlověstně. Ta hybridní příšera si přímo říká o pokračování. Další generace bude tedy nejspíš právě o promíchání Aliena a Predatora do jedné bytosti. Pro nás je to skvělé, protože konečně můžeme přijít s něčím výrazně novým.
SFO: Díky za váš čas
1992 Special Effects Article.
Horrorzone Magazine, Issue #1 (August 1992).
Proměny Aliena 3
Daniel Schweiger
Zápletka je stará jako hororový žánr sám. Osamocená žena je zavřená v prokletém domě a zlo jí je v patách. Ani Bůh nevyslyší její prosby a tak musí nasadit všechen svůj intelekt a vynalézavost, aby unikla.
Žádný film nevyužil tuto záplatku lépe než Alien z roku 1979. Prokletý dům se změnil ve vesmírnou loď a osamělá hrdinka byla náhle vyzbrojena nejen svou vynalézavostí ale i plamenometem. Toto klaustrofobické schéma se změnilo v pokračování nazvaném Aliens. Monster byla najednou záplava a žánr se změnil v akční řežbu. Alien 3 se ovšem opět vrátil k původní gotické atmosféře.
Film začíná ve chvíli, kdy facehugger způsobí vystřelení hybernačních komor Ripleyové a zbytku posádky do vesmíru. Ripleyová jako jediná přeživší přistane na vězeňské planetě Fiorine a setkává se se zbytkem osazenstva planety. Facehuggerovi se podaří přichytit se na rotveilerovi a už brzy začne opět jeho teror.
Největší bitvu o přežití ovšem svedli Alec Gillis a Tom Woodruf – tvůrci speciálních efektů. Byli terorizování zmutovaným scénářem, utlačování perfekcionistickým režisérem a některé jejich nejlepší výtvory byly vykopnuty do vesmíru produkčními studia.
Woodruf a Gillis se poprvé setkali ještě pod ochrannými křídly jejich učitele Stana Winstona. Pracovali na projektech jako Invaders from Mars, The Monster Squad a Terminator. „Stan převáděl spoustu práce na lidi svého týmu, ale efekty dělal vždy on.“ říká Woodruf. „Já s Alecem jsme dělali různé gagy. Jako třeba roztržení Bishopa v půli. Byla to skvělá práce a jediný důvod, proč jsme se osamostanili byl, že Stan omezil činnost, aby se mohl věnovat vlastním filmům.“
Oba trikaři se usadili v Chatsworthu v Kalifornii a jako první velký projekt dělali na filmu Chvění – hororvé retrokomedii Rona Underwooda. Trikaři museli vymodelovat dravé žížaly ve dvou měřítcích – jako obry i v miniaturní verzi. Tato práce jim zajistila věhlas a další zakázky.
Jelikož Winston zrovna pracoval na Terminátorovi 2 a Predátorovi 2, doporučil své žáky na Aliena 3. Ačkoliv se oba muži pohybovali v branži už asi 10 let, nepopírají, že práce na tomto filmu byla pro ně výzvou.
Gillis vypráví: „Byly zde určité tlaky, udělat z trojky obří akční spektákl. Měl tu být Aliení Král, v další verzi scénáře měly rádiem kontrolované nakladače bojovat s celou armádou Královen. Nakonec se ale Alien 3 vrátil k původní hororové atmosféře. Je temný, brutální a syrový, což je na pokračování dosti odvážná koncepce.“
„Chlubíme se tím, že jsme dostatečně flexibilní na to, abychom vyvážili uměleckou i finanční stránku projektu.“ říká Woodruf. Vzhledem ke zdržení při předprodukci (výměna režiséra i scénáristů) se trikaři rozhodli zůstat prozatím v Anglii, kde se natáčelo a soustředili se na výrobu Alienových obětí. „Někdo by se naštval a prostě řekl – jedu domů, řekněte, až se bude konečně něco dít! Ale v téhle branži si to nemůžete dovolit.“
Alienova hmyzí tělesná konstituce je stejně notoricky známá jako Jasonova hokejová maska, ale trikaři se přesto rozhodli vtisknout mu něco ze své invence. „Pracujete s předem daným konceptem, nemůžete si dovolit velké změny.“ přiznává Woodruff. „Ale Alienův biomechanický styl byl za tu dobu dost zdeformovaný. Vrátili jsme se k originálnímu Gigerovu konceptu, proti kterému se prohřešil i první film. Chtěli jsme pro trojku tvora, který jakoby vyrůstal z mechanických částí. Využili jsme k tomu postup opakování organických textur. Přidali jsme taky víc barev. Původní filmový Alien byl jen černý a sepiový. Chtěli jsme prostě, aby byla tahle potvora uvěřitelná.“
„Je to stále Gigerův Alien a naše změny jsou minimální. Náš Alien ale není tak hmyzoidní jako původní koncept, je spíše animální, jelikož má v sobě psí geny ze svého hostitele.“
„V původním konceptu se měl facehugger přichytit na býkovi a pak se vylíhnout v mrazáku s masem. Pak nám ale došlo, že by si lidi dělali legraci z Aliena s vemenem a změnili jsme to. Fox se nezdráhal vkročit do našeho pracovního procesu a prostě ho stopnout a oznámit nám změny. Potili jsme na tom doslova krev a pak to najednou stopli. A to jsme měli už připravených 6 fází Alienova vývoje. Ale nestěžujeme si. Chápeme, že příběh se může vyvíjet a tímto zásahem se jen zlepšil. Jestiže nějaký efekt neslouží k rozvoji příběhu, není důvod k jeho existenci.“
„Nejzajímavější Alienovo stadium je chestburster – štěněcí stvoření, které vyskočí z nakaženého rotvajlera. David Fincher si myslel, že Alien bude ladnější a více predátorský pokud se vylíhne ze psa. Potřeboval něco, co bude vypadat dobře ze všech úhlů. Původně zamýšlel do Alieního kostýmu navléct opravdového psa.
Přemýšleli jsme o greyhoundovi, pak jsme skončili u whippeta, jako u nejštíhlejšího psa vůbec. Použili jsme model v životní velikosti a nanášeli na něj pěnové části, hlavu jsme pokryli slizem a krví. S živým psem to ale nešlo, nedokázali jsme ho přinutit ani aby se prošel chodbou, což bylo vlastně vše, co jsme potřebovali.“
Gillisův a Woodruffův největší přínos bylo skenování těla Ripleyové vězeňským doktorem, při němž se odhalí embryo chestburstera. Jeho loutka byla umístěna ve figuríně Ripleyové, rozdělené do čtyř řezů. Kamera je pak postupně snímala a vznikal dojem, jakoby se nořila dovnitř. „Měli jsme i její bijící srdce.“ vysvětluje Woodruff. „Embryo bylo z průsvitného urethanu a prosvíceno zezadu. Šel díky tomu vidět jeho cévní systém i s bijícím srdcem. Vzali jsme design chestburstera a představili si, jak by vypadal jako embryo. Hlavně jsme zvětšili hlavu a zmenšili končetiny.“
Mnoho práce trikaři věnovali Alienově povrchu. „Na konstrukci Aliena není nic nového.“ přiznává Gillis. „Je to prostě gumový oblek, ale díky našim trikům a nástrojům vypadá lépe, než by to zvládl leckdo jiný. Má mechanickou hlavu a pohyblivé prsty, ale síla je v celkovém dojmu.“ Dospělý Alien se poprvé objeví, aby plival kyselinu skrz ventilační šachtu. Rychlý útěk chestburstera byl jeden z filmařských ohlédnutí za původním filmem. Kabely odhalovaly Alienovy tesáky a plastikovou trubkou stříkala ven masorozežírající kyselina.
Gillis trval na tom, aby se do Alien obleku oblékl Woodruff. „Je to uvěřitelná příšera, narozdíl od různých duchů a přizraků. Bylo důležité, aby ho hrál Tom. Herec, který ho měl hrát původně, byl fyzicky skvěle disponovaný, ale nedokázal se do toho vcítit. Síla Aliena od Ridleyho Scota spočívala v rychlých střizích a kamerových úhlech. V alien oblecích měl samé kaskadéry, kteří tedy nemuseli moc hrát. Tom má ale zkušenosti z filmů jako Pumpkinhead nebo Gill Man. Prostě umí v těch maskách hrát, ví co jeho tělo dělá pod nánosy gumy a dokáže na sobě ten oblek mít třeba 14 hodin, aniž by musel na záchod. Nikdy jsem nikoho podobného nepotkal.“
„Snažili jsme se, aby náš Alien ničím nepřipomínal člověka. Je to prostě monstrum, jehož jediným účelem je zabíjení a množení.“ vysvětluje Gillis. „To, že Alien tak děsí, je jen vedlejší produkt jeho konání. V přírodě je všechno jednání řízeno intelektem nebo instinkty. My tu máme co do činění s tvorem s tak vyspělými instinkty, že jsou do jisté míry zaměnitelné s inteligencí.“
„Některé ranné koncepty zachycovali Aliena, jak roztrhne chlapa v půli, uhryzne mi hlavu a plivne ji někomu k nohám. To je ale čirá frajeřinka. Teď Alien klidně dojde k Ripleyové poté, co před ní zabil člověka. Rozhoduje se, jestli ji zabít nebo ne, ale couvne, když zjistí, že nosí jeho embryo. Právě zabil jejího milence a zdá se, jakoby se jí vysmíval, to je ale lidský úhel pohledu.“
„Alien musel působit hrozivě při každém setkání s Ripleyovou, ale v poslední chvíli ji nechat vždy být. Museli jsme udržovat publikum v nejistotě. A to je sakra obtížné, když máte na hlavě tu děsně těžkou aliení masku! Scéna, kdy jeho jazyk olizuje její krk, nám dává nejlepší obrázek o jejich vztahu.“
Fincher si vybudoval kariéru na klipech pro MTV a Gillis a Woodruff si nebyli jistí, jestli neznehodnotí jejich práci svými vizuálními libůstkami. „Když jsme se ptali, kdo to je, lidi nám říkali: David Fincher, král pop videa! Takže jsme si řekli: A sakra! Další „zázračné dítě“. Ale během práce nám došlo, že veškerá jeho extravagance spočívá v tom, že chce co nejvyšší kvalitu práce.“
Film, který chtěl Fincher, by byl nekompromisně temný. Šok pro diváky, kteří očekávají, že Ripleyová nakope do řiti jakoukoliv aliení hrozbu v dosahu. To by samozřejmě zapříčinilo vlnu negativní publicity.
„David byl velmi náročný. Věděl, že publikum by se cítilo ošizeno, kdyby jsme naše triky odbyli. Chtěl, aby aliení univerzum bylo natolik reálné, že by fungovalo i mimo film. Byla to dosud naše největší výzva.“
přeložil: petruschka
Foto copyright
Amalgamated Dynamics,
Sci-Fi Online,
20th Century Fox
