Před čtyřmi lety jsem se do Slovinska vypravil poprvé. Absolutně jsem netušil, co od té země čekat a musím říct, že jsem nelitoval. Jako odpůrce klasicky pojatých dovolených, kdy se člověk jen válí v hotelovém komplexu u moře, jsem si Slovinsko užil po svém, daleko akčněji. Protože mi tato země učarovala, zvláště její příroda, klid a turistická nezkaženost, zařekl jsem se, že se vrátím. Uplynulé dva roky pro mne nebyly k cestování zrovna vhodné, a tak příležitost nadešla až nyní, poslední prázdninový týden jsem se spolu s přáteli vrátil do země hor, jeskyní, vína a mořské soli.
Stále zjišťuji, že pro spoustu lidí je Slovinsko zcela neznámé. Přitom je to země vzdálená pouhých pár hodin jízdy autem, klidná, bezpečná a vhodná pro komorní cestování, nebo pro sportovní akce, jak jistě řada raftařů, kajakářů a dalších sportovců potvrdí. Pokud si člověk chce odpočinout od civilizace, je tohle místo ideální. Můžete zmizet na hřebenech rozeklaných vápencových štítů, toulat se vinicemi v přímoří, procházet se rozsáhlým krasem s tisícovkami jeskyní a nebo se zastavit u moře. Pokud netoužíte po nočním životě, ruchu a bohaté kultuře a navíc se vám nechce utrácet nebo trmácet dlouhou cestou autem, je Slovinsko ideální. Vím, že to zní jako z turistického letáku nebo průvodce, ale nejlépe to vystihuje skutečnost.
Nám se podařilo chytit týden s naprosto nádherným počasím, což samo o sobě je při dovolené v horách velké plus. Díky tomu, že Slovinci umí prakticky všichni anglicky, nebo neměcky, a také díky jejich fungujícímu bookingu přes internet, není problém si zarezervovat ubytování dopředu. Každé dva dny jsme tedy strávili na jiném místě – nejdříve u horského termálního jezera Bled, později ve sportovním centru Bovec v údolí Julských Alp nebo v krajích vína a jeskyní poblíž nejznámější slovinské jeskyně Postojna Jama. Jako závěr jsme si zvolili přímořský Piran, město na kamenité kose vybíhající do moře, velmi ovlivněné blízkou Itálií.
V horách jsme kromě hor samotných mohli obdivovat nádherné vodopády, jako třeba Peričnik nebo Kozjak, samotná zelenomodrá řeka Soča působí magicky, jak se vine mezi bílými kameny údolími pod strmými svahy hor. Působivé byly rovněž hluboké rokle potoků a řek, jako byla Mostnice u Bohinjského jezera nebo řeka Tolminka. Slovinsko jeznámé svým krasem, který pokrývá většinu jeho území a počet jeskyní se pohybuje v řádech tisíců. Nejznámější jeskyně Postojna Jama je sice nádherná, ale hodně poznamenaná turismem, který nedovolí návštěvníkům v klidu jeskyni projít a užít si ji. O to je potom lepší návštěva nedaleké Škocjanské Jamy (UNESCO), která je neuvěřitelným příkladem říční krasové činnosti, rozsáhlé dómy postupně sestupují k obrovskému podzemnímu kaňonu, který vás donutí nevěřícně zírat. Jeskyně pro mě byla tak silným zážitkem, že jsem se do ní musel podívat nyní znova a pokud se do Slovinska zase někdy vypravím, půjdu do ní i potřetí.
Kromě těchto běžně přístupných jeskyní se nám podařila relativně vzácná prohlídka největší vodní jeskyně ve Slovinsku – Križné Jamy. Prohlídka se musí předem rezervovat a je omezena na 4 návštěvníky. Důležitá je rovněž úroveň vody, která může po deštích jeskyni znepřístupnit. Když jsou nakonec všechny podmínky splněny, čeká vás čtyřhodinová plavba po soustavě podzemních jezer a řek, v neosvětlené jeskyni, nijak neupravené pro turisty. Proto je součástí prohlídky oblečení se do nezbytného vybavení, jako je overal, holínky a přilba s lampou. Plavba gumovými čluny mez krápníky, v dlouhých koridorech nebo kolem podzemních strovů je nezapomenutelný zážitek. Jeskyni si tak člověk užije úplně jinak, než chozením po betonových chodníčcích s všudypřítomným osvětlením.
Mimo jeskyní jsme navštívili i působivý Predjamsky Grad zapuštěný do skalní dutiny, nebo údolí Rakov-Škocjan s krasovými jevy, řekami a přirozenými mosty. Velmi zajímavá byla i prohlídka rtuťových dolů ve městě Idrija, kde se od pradávna těží rtuť a část dolů je zpřístupněna asi jeden a půl hodinovou prohlídkou. Ač jsme přijeli pozdě, průvodci nám vyšli vstříc a udělali pro nás speciálně dodatečnou návštěvu dolů. Příjemné ubytování mezi vinicemi se nám opouštělo těžko, ale volalo poslední místo naší cesty – přímořský Piran. Malé městečko s úzkými uličkami a domy s okenicemi v italském stylu bylo příjemným zakončením naší komorní dovolené.
Po čtyřech letech jsem si tedy připomněl Slovinsko znovu, podíval se na nová místa a stejně jako tehdy si říkám, že se určitě zase vrátím. Můžu opravdu doporučit.