Potřebujeme prodloužit délku našich životů, protože když jsme staří, nedokážeme adekvátně fungovat.
Tanja Kovač + Ivan Adamovič, časopis Živel, 1999 č. 12
Jestli J. G. Ballard ve svém románu Bouračka blouznil o třeskutém spojení lidského těla a stroje, australský umělec Stelarc (původním jménem Stelios Arcadiou) proměnil tento sen ve skutečnost. Těžko byste našli nějakého člověka, který by byl více polokyborgem, futuristickým kyberpunkerem, než padesátiletý Stelarc, který žije na rozhraní s budoucností víc, než se většině mladých kybeřanů vůbec může zdát. Stelarca bychom mohli volně označit za představitele bodyartu. Jeho tělo je pro něj pracovním nástrojem i surovinou zároveň. Své performance rozděluje do dvou skupin – na fyzicky nepohodlné a na technicky komplikované K těm prvním patří akce z první poloviny 80. let, při nichž si nechal propíchat kůži háčky a pak se zavěsit nahý nad rušnou ulici. Bolest mu ani tak nevadila jako panický strach z výšek. V roce 1979 jste ho mohli najít v tokijské galerii Tamura, sevřeného mezi dvě dřevěné desky, se sešitými ústy i víčky. Na několikahodinové nepohodlí byl připraven, ale prý zoufale trpěl, když nemohl se sešitými ústy zívnout. Nejnepříjemnějším zážitkem byla jeho účast na sochařské výstavě, kde se pokusil předvést, že sochy mohou zabírat minimum prostoru, když se vystaví uvnitř lidského těla. Nechal si do žaludku zapustit kapsli vyrobenou ze vzácných kovů, která se v jeho útrobách rozevírala a zavírala, to vše pod dohledem minikamery. Jeho performance však čím dál více získávaly technologický obsah, Stelarc nechává své tělo obrůstat technologií. Předvádí podivné tance s tělem napojeným na internet, všechny své finance investuje do vývoje nových rozhraní člověk/stroj. Mark Dery, přední komentátor kyberkultury, o něm napsal: Se svým Znásobeným tělem, Laserovýma očima, Třetí rukou, Automatickou paží a Video-stínem představuje hybrid člověka a stroje, kterým se my všichni metaforicky stáváme. Není ani tak člověkem, jako spíše organickým nervovým centrem kybernetického systému, zhmotňuje naši vizi člověka jako terminálové bytosti napojené na globální síťové telekomunikace. Jeho ústřední tezí je: tělo je zastaralé, nedokáže se vyrovnat s technologickým prostředím. Proto je třeba vykročit k dalším evolučním fázím. To vše se ale již děje bez našeho vědomí. Tělo je napadáno a stává se hostitelem vyspělých technologií. Ztrácí své individuální ohraničení, reálné tělo se mění do umělého a posléze do virtuálního a rozplývá se po síti.
Vítejte v Matrix.
Ústředním tématem vašich performancí je lidské tělo. Co dnes znamená být tělem?
Tělo dnes už není jen biologickou entitou fungující na jediném místě. Stalo se rozsáhlým operačním systémem, plným vstupů a výstupů. Je napojeno na celosvětová média a informační technologie, které neustále zásobují tělo daty. Tělo člověka se úžasným způsobem zrychlilo a operuje ve značně rozsáhlém prostoru. Kůže už není naším rozhraním se světem, fyzické tělo se proměňuje v neustále se přelévající fantóm.
Kdo měl na vaše pojetí bodyartu největší vliv?
Byli to hlavně John Cage, Stockhausen, Andy Warhol, Christo, Marshall McLuhan, Paul Virilio, Jean Baudrillard, NASA, lékařské technologie a pokroky v robotice a protetice.
Kybernetika k sobě hodně přiblížila oblast vědy a umění. Cítíte se být vědcem?
V žádném případě vědcem nejsem. Vědci provádějí metodický a obecně řečeno reduktivní výzkum, při němž vytvářejí modely světa a používají je k předvídání a hodnocení dějů a fenoménů. Umělci provádějí intuitivní estetické experimenty, které mohou vést do různých variant budoucnosti, jež se mohou navzájem vylučovat. Věda musí být informačně bohatá, umění může být hloupé, minimalistické nebo přímo pornografické, a přesto může být významné.
Kdo podporuje vaše výzkumy a pokroky v kombinaci těla a stroje?
Finanční stránka je vždycky problém. Já osobně nejsem vůbec bohatý člověk, živím se jen uměním. Mám několik přátel, kteří mi pomáhají s tvorbou softwaru. S hardwarem mi pomáhají zase jiní lidé. Vlastně každé vystoupení je možné jen díky skupině nadšenců, kteří pro mě pracují za minimální plat. Můj projekt šestinohého robota by nebyl možný bez finančního zabezpečení jednoho hamburského uměleckého centra, jiné přístroje v hodnotě 16 000 marek dodalo jedno německé zdravotnické zařízení.
Kolik například stála vaše umělá ruka?
Pracovalo se na ní čtyři roky a stála mě dvacet tisíc dolarů. Vyrobili ji v Japonsku. Ruční práce. Stále vlastně není hotová, původně měla ještě rotovat kolem mé paže, zatímco teď je na ni fixována. Je to částečně proto, že mi došly peníze, a také proto, že s dalšími motory by už byla příliš těžká.
Dvacet let jste strávil v Japonsku. Co vás tam přivedlo?
Když jsem vyrůstal, získal jsem západní vzdělání, přijal jsem západní hodnoty. Cítil jsem ale touhu zažít orientální kulturu, která pro mě byla velmi cizí. Impulzivně jsem se rozhodl vycestovat do Japonska. Jednak kvůli jeho kultuře, ale i proto, že je to země špičkových technologií. Původně jsem tam chtěl zůstat jen pár let, ale nakonec to byla dvě desetiletí. Japonská kultura, optimistické využití technologií, manga comicsy, zápasy sumo…
to všechno zbožňuju.
Můžete jmenovat nějaké falešné mýty, které o Japonsku vládnou v západní kultuře?
Japonská kultura se v posledním desetiletí dramaticky změnila, Japonci jsou také fyzicky mnohem větší než dříve, protože mají nyní jiný jídelníček. Není tak docela pravda, že mají skupinovou mentalitu, zvláště mladí lidé jsou nyní více individualističtí. Přesto tu určitá skupinová mentalita je, ale vzniká na základě všeobecného souhlasu, nikoliv kompromisu. Dalším mýtem je to, že život v Japonsku je extrémně drahý. Samozřejmě, když budete jíst západní jídlo a budete bydlet v západních hotelích, je to tam pekelně drahé. Ale když budete bydlet v malém hotýlku a stravovat se v suši barech, náklady na život zas nejsou tak velké. Fascinuje mě japonská dynamika technologického rozvoje. Japonská technologie je tak sexy, tak svůdná a tak dokonalá.
Své manifesty píšete specifickým, takřka postmoderním akademickým jazykem. Je to proto, že jinak nedokážete vyjádřit to, co chcete?
Můj způsob psaní vychází z mého chování, z mých akcí, na rozdíl od akademiků, kteří o technologii jen spekulují z tepla svých kanceláří. Osobně považuji myšlenky za velice snadné a levné záležitosti. Mnohem obtížnější je provést nějaký čin, který vyvolá nové diskursy, nové strategie a novou estetiku.
Používáte rád slovo trajektorie, máte rád protézy a rozhraní člověk-stroj… čtete rád J. G. Ballarda?
Abych pravdu řekl, nic jsem od něj nečetl. Doufám, že to není zločin. Od doby, kdy jsem skončil střední školu, jsem moc science fiction nepřečetl. Samozřejmě jsem četl Gibsona. Nikdy jsem ale necítil velkou potřebu číst sci-fi, spíše jsem se vždy zajímal o literaturu faktu. O evoluční teorii, filozofii, biologii, teorie o robotice a kognitivních vědách. Nepotřebuji podněty ze science fiction.
Měl jsem pocit, že v některých vašich myšlenkách poznávám Ballardovu Bouračku…
Popravdě řečeno, šel jsem se podívat na ten film, ale hrozně mě nudil, takže jsem ještě před půlkou odešel. To téma mi znělo lákavě, přirozeně že mě zajímají kontakty těla a stroje, jejich erotické aspekty, protézy a všechny tyhle věci. Bohužel, nemám příliš načteno z beletrie. Někdo mě například upozornil, že mu můj projekt s šestinohým robotem připomíná Kafkovu Proměnu. Je to možné, ale ani tento text jsem nečetl, takže mě nijak neovlivnil.
