Profesor kybernetiky na univerzitě v anglickém Readingu, vědec, vizionář a cyberpunker
Kevin Warwick je jedním z mála výjimečných vědců, kteří se nebojí spojovat svou práci nejen s novými vizemi, které přináší doba, ale neváhají aplikovat své teorie přímo sami na sobě. Podobně jako umělecky založený cyberpunker Stelarc, i Kevin Warwick vpustil do svého těla základní prvky kybernetiky.
Už jako malý si hrál se stavebnicemi na principu Lega nebo obdobou našeho Merkuru, fascinovaly ho sci-fi knihy s příběhy o robotech, mimo jiné i Čapkovo R.U.R. Začínal v British Telecomu, v 22 letech absolvoval univerzitu v Astonu a po doktorátu na Imperial College v Londýně začal postupně pracovat na univerzitách v Oxfordu, Newcastlu a Warwicku. Další doktorát mu udělila i česká Akademie věd. Ve 32 letech mu byla nabídnuta profesura na univerzitě v Readingu. Kevin Warwick publikoval mnoho vědeckých prací, uvádí se, že více než 300. V nich je viditelný zájem o fenomény umělé inteligence a vytvoření rozhraní člověk – stroj. Ve svém výzkumu se zabývá i ovládáním strojů – počítačů pouhou myšlenkou, propojením dvou jedinců sítí, kteří by komunikovali na myšlenkové úrovni nebo virtuální realitou.
Ve svém výzkumu dokáže vidět i stinné stránky technologií. Například v knize Úsvit robotů – soumrak lidstva, která u nás vyšla v roce 1999, se zabývá chmurnou vizí, kdy rychle se rozvíjející stroje získají mnohem vyšší inteligenční úroveň než člověk, jehož tělo i myšlení bude v porovnání se stroji žalostně zastaralé. Warwick vychází ze svých vlastních pokusů s roboty, kteří mají schopnosti se učit a z logických argumentů, na které při svých výzkumech narazil. Jeho vize robotické budoucnosti je postavena na velmi reálných základech a zdá se pravděpodobnější, než cokoliv jiného. Podle Warwicka jsou roboti dnešního věku schopni autoreplikace, což s určitou hladinou inteligence může vést ke vzniku autonomního robotického života na naší planetě. Komunita strojů, která by poznatky, které se lidstvo naučilo za tisíce let, dokázala absorbovat a využít během několika desítek nebo stovek let představuje reálnou hrozbu. Nikdo totiž nedokáže přesně říct, jak by fungovalo jejich propojení, možná by tak vzniknul kolektivní mozek s jedinci jako jednotlivými neurony, jehož myšlení a jednání by bylo zcela mimo lidskou inteligenci.
Ještě reálnější situací je kyborgizace lidí, ať už jako nutnost přežít v boji s rozvíjejícím se druhem strojů a nebo prostě proto, že naše životní prostředí a životní styl budou neslučitelné s dlouhodobou biologickou existencí organismu, které říkáme pateticky život. V tom případě hrozí nebezpečí od nás samotných – bude možné ovládat myšlenkové pochody nebo dokonce i motoriku těla, sledovat myšlenky a činnosti a jakkoliv zneužívat rozhraní člověk – stroj. Kevin Warwick tedy není tak optimistický, jako například jeho kolegové Hans Moravec nebo Ray Kurzweil.
Nejslavnějším výzkumným počinem Warwickovy práce je implantace čipu přímo do těla. Profesor provedl tento zákrok přímo na sobě, v roce 1998 si nechal v rámci projektu nazvaném Cyborg 1.0 implantovat křemíkový čip do levého předloktí.
V roce 2002 byl tento pokus zdokonalen o sto pinový čip a projekt nazván jako Cyborg 2.0. Čip byl velký něco kolem jednoho centimetru a obsahoval sto pinů, tedy výstupů, na které se musely napojit nervy ze zápěstí, aby z nich bylo možné detailně snímat impulsy nervové soustavy. Výsledky tohoto pokusu jsou ohromující. Ve Warwickově domě a laboratoři byly instalovány snímače kódu, který čip vysílal. Snímače podávaly informace o kódu počítačům a ty dále zpracovávaly úlohy podle svých instrukcí. Warwickovi se díky tomu samy otevíraly dveře, rozsvěcela světla, spouštěly elektrické spotřebiče nebo odblokovávaly dveře do střežených částí institutu, bez nutnosti používat magnetickou kartu nebo číslicový kód. Hlavní přínos pokusu je však podle Kevina Warwicka jinde – v propojení s jinými zařízeními, hlavně na robotické bázi. Nejslavnější je jistě kybernetická ruka, která přesně kopírovala sevření profesorovy dlaně podle impulsů z nervové soustavy, které zpracovával implantovaný čip. Výsledky takové práce by mohly být velkou nadějí například pro lidi s postižením, nebo po haváriích, kdy přišli o končetiny a museli je nahradit neohrabanými protézami. Hlavní těžiště tohoto pokusu je ale v propojení lidské a umělé inteligence, které získalo nové dimenze, když byl čip připojen na internet a dostal svou vlastní IP adresu. Díky tomu mohl komunikovat s jinými počítači v síti a výsledkem bylo například ovládání robotické ruky na vzdálenost více než 500 mil. Možná ještě zajímavější byl zpětný přenos, nikoliv od čipu k ruce, ale od ruky k čipu. Nervová soustava tak byla stimulována vnějšími impulzy a výsledkem určitých impulzů byl intenzivní pocit dotyků na ruce.
 |
 |
| Cyborg 1.0 čip | Cyborg 2.0 čip |
Po výsledcích těchto pokusů se Kevin Warwick začal ještě intenzivněji zajímat o propojení čipu přímo s lidským mozkem. Pro své experimenty našel profesor i různá využití, zatím jen na úrovni úvah – například jako doplněk k registraci zbraní – držitel zbraně by měl implantován čip, a pokud by se přiblížil například k bance, škole nebo jinému potencionálnímu cíli, začaly by se zavírat dveře nebo spouštět alarmy. Tato myšlenka však naráží na spoustu překážek – mnoho zbraní používaných ke zločinu fakticky neexistuje, nejsou podložené registrací, tudíž je může vlastnit i člověk bez čipu. Další možností, jak se nepříjemného čipu zbavit by bylo si jej nechat odstranit, v budoucnu bude existovat dostatek “černých” chirurgií, které se na takové věci budou specializovat. V neposlední řadě by také šlo o výrazný zásah do svobod občana, proti čemuž se mnoho lidí začalo bouřit a Warwick dostal řadu nesouhlasných dopisů. Nicméně čipové označování je v oblasti zájmu firem a koncernů, které by tak získávaly velkou kontrolu nad svými zaměstnanci, co se týká jejich pohybu a přístupu k firemním prostředkům. Tyto metoda zatím narážejí na západní způsoby vnímání demokracie, ale je skoro jisté, že se dříve, nebo později objeví v rozvojových zemích, kam se postupně přesunula většina průmyslové výroby a výroby elektrotechniky.
Práce Kevina Warwicka je neustále pod tlakem jak ze strany přívrženců kybernetiky, tak i ze strany věřících, nebo jiných vědeckých oborů. Pro své vize shrnuté v knize Úsvit robotů – soumrak lidstva si Warwick vysloužil nálepku popularizátora a mnohé z jeho myšlenek jsou v ortodoxních vědeckých kruzích zesměšňovány. Takový přístup k vizionářům není nijak neobvyklý a museli se s ním potýkat snad všechny velké osobnosti vědy, včetně Einsteina nebo Hawkinga.
Díky Katce Dohnalové (organizátor návštěvy K. Warwicka na Akademii věd 9.1.2004) jsem dostal možnost se Kevina Warwicka zeptat na pár věcí. Profesor má díky své práci opravdu málo času a tak šlo spíše o obecné otázky, ale myslím, že třeba někdy v budoucnu na ně bude možné dál navázat.
HUNTER VS. WARWICK
Od vašeho slavného experimentu s implantovaným čipem v ruce už uplynula nějaká doba. Věda je dál, svět se topí v nových problémech. Změnily se nějak vaše vize v oblasti propojení člověka-počítače? Máte k dispozici nějaké nové poznatky z vašeho výzkumu, například co se týká mozkových implantátů?
Od experimentu Kyborg, který proběhl v létě roku 2002, pracujeme na spolehlivém rozhraní mozek-počítač. V krátkodobém horizontu by měl být používán paraplegiky – aby nervovými signály kontrolovali světla, možná řídili auto. Podobný experiment s člověkem doufejme proběhne během dvou, tří let.
Stejný implantát ovšem chceme dále rozvíjet tak, aby umožňoval komunikaci mezi jednotlivci, bez ohledu na to, zda je tím jednotlivcem člověk nebo stroj. Ale myslím, že tento experiment je vzdálený tak deset let.
Robotika je jistě velmi zajímavý obor plný nových možností a fascinujících skutečností. Mohu se ale zeptat na váš pohled na nanotechnologie, které se v poslední době zmiňují jako jeden z nejperspektivnějších oborů? Domnívám se, že nanotechnologie a robotika do jisté míry souvisejí.
Ano, tyto obory jsou příbuzné, ale nanotechnologie je skutečně měřítkem všeho. Otevírá nové možnosti, například vývoj robota, který bude putovat tělem, ale zároveň představuje nové problémy, protože zatímco některé materiály mohou účinně působit v mikro měřítku, nemusejí fungovat v nanoměřítku a naopak. Všechno tohle prozkoumat zabere spoustu času.
Myslím si, že nanotechnologie jsou schopné poskytnout nové prostředky k propojení lidského těla a technologie, ale nejspíš ještě potrvá několik let, než se dostatečně rozvinou k vyzkoušení na lidech. Do té doby určitě bude nanotechnologie využívána k dopravě léků na určená místa v těle – snad budou léky přenášeny nanoroboty.
Přesto se obávám, že první bude armáda a pokusí se nanotechnologie použít k vytvoření nanoviru.
Vaše výzkumy jsou na jedné straně velmi uznávané, na druhé straně se občas nevyhnete kritice za své vize budoucnosti. Jistě ale nejste ve svých názorech osamocen, znáte ještě někoho, kdo se ubírá vaším směrem? Narážím tím třeba na Stelarca, který byl aktivní hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Myslím, že vědců, kteří uvažují podobným způsobem o potenciální moci technologie, je stále více. Například Hugo de Garis, Peter Cochrane, Ray Kurzweil, Hans Moravec nebo Bill Joy vyjádřili podobné pocity, obavy o to, kam směřuje vývoj inteligentních strojů/robotiky/kyborgů.
Stejně jako jejich jsou i mé názory předurčeny ke kritice, koneckonců to jsou, ve futuristickém smyslu, jen možné scénáře budoucnosti, o kterých bychom měli přemýšlet. Cítím, že pro nás není dobré pouze lpět na růžovém vidění budoucnosti a myslet, že všechno bude báječné a nebudou žádné problémy s naší rostoucí závislostí na technice.
Stelarc je skvělý člověk, umělec. Přistupuje k problematice z uměleckého úhlu pohledu, ale je pravda, že obecně jsou si naše myšlenky v mnoha ohledech blízké.
Možná až moc klasická otázka – jaké jsou vaše plány do budoucna? Máte v hlavě nějaké nové vize týkající se spojení člověka se strojem, případně vývoje a fungovaní inteligentnějších počítačů a robotů, než máme dnes?
Nejspíš obojí. Ale já bych hovořil spíš o komunikaci. Cítím, že jako lidé jsme v této oblasti extrémně nedokonalí a technologie začleněná přímo do lidského mozku nám umožní mnohem bohatší formy komunikace. Velmi intenzivně chci být součástí prvního experimentu s přenášením myšlenek.
Velké díky Katce Dohnalové za zprostředkování rozhovoru
a hadžimu za skvělý překlad.
