Kde teď jsou? Během pouhých několika krátkých let žánr „industriální“ hudby vyplodil tucty skupin, několik labelů, z nichž většina se stala mezi fanoušky téměř legendami. Projev obsesivního chování nebo projev skutečné hudební inovace? Většina nejznámějších jmen žánru nyní už zmizela nebo se přesunula k velmi odlišným hudebním aktivitám: Throbbing Gristle, S. P. K., Cabaret Voltaire, abychom jmenovali nejkřiklavější příklady.
Brian Williams se svým projektem Lustmord by pravděpodobně nesnáší označení „legendární“ téměř tolik jako označení „industriální“. Jako mnozí, kdo odešli ze scény, sledoval, jak žánr upadá k opakování klišé a samo slovo „industriální“, od počátku nepříliš užitečné, ztratilo veškerou váhu vinou častého zneužívání a stalo se synonymem jakéhosi techna bez groove a metalu bez sól. Lustmordova hudba beztak nikdy neměla moc do činění s konvenčním „industrialismem“, mnohem více vděčí poli rituální a ritualistické hudby a nepochybně byla inspirací pro některé současnější průzkumníky této oblasti. Extrémní zaujetí, intenzita, krása a síla atmosféry spojuje většinu nahrávek Lustmordu: jednoduše by ji šlo označit za hudbu hororového světa, ale tato hudba je příliš silná a cílevědomá na to, aby se stala pouhým podřízeným banality většiny hororových filmů.
Aktivity Lustmordu začaly počátkem osmdesátých let, kdy se Brian Williams setkal s prvotními hybateli „industriální“ scény jako byli Graeme Revell z S. P. K. a členové Throbbing Gristle. Povzbuzení od S. P. K. a dalších brzy vedlo k prvnímu vydanému albu (vydáno Sterile, později znovuvydáno na CD Dark Vinyl).
Brian: „Znal jsem Graema opravdu dobře a on mi pořád říkal, máš všechny tyhle nápady, měl bys to zkusit. A já pořád, že ne, že tohle nechci moc dělat. Graeme obzvlášť propagoval jeden kus jejich vybavení, proč si ho nepořídím také. Všechno je to docela jednoduché. A tak jsem si koupil nějaké základní vybavení a začal s tím sám. Byl jsem rád, že to je a že to dělám, a to bylo všechno, na čem záleželo. Nahrál jsem kazetu s malými experimenty, které jsem dělal, pustil ji lidem jako Graeme. On, aniž bych to věděl, o ní řekl lidem jako Nigel Ayers (ze Sterile Records a Nocturnal Emissions), který se ozval a řekl, že by si to chtěl také poslechnout. A tak jsem mu to pustil a on řekl, že to opravdu stojí za vydání… A od té doby se to rozjelo.“
Jako spousta materiálů vydávaných v tu dobu, první album Lustmordu bylo spíš ukazatelem na cestě k cíli než výsledkem jeho dosažení. Když se ohlíží zpět, Brian souhlasí, že album nebylo přesně takové, jaké mohlo být.
„Léta jsem s tím nechtěl mít nic společného, opravdu jsem si myslel, že to nebylo nic moc. Později jsem se k nahrávce vrátil, měl jsem dvoustopé originály, které mohly být trochu vyčištěny pro CD. Zní to mnohem lépe než na nahrávce, ale ne tak dobře, jak by mohlo, kdybyste byli přímo na místě, bylo to úplně úžasné. Nevěděl jsem tehdy dost o technologii, abych to mohl nahrát pořádně. Je fajn mít vydané CD, je to v podstatě dokument o té době a nahrávka by tak měla být brána spíš než jako umělecké dílo. Myslel jsem si, že je docela zábavné, že by tohle mohlo vůbec být na CD, takže Dark Vinyl netrvalo dlouho mě přesvědčit.“
Mezitím Brain pracoval s S. P. K., zúčastnil se mnoha jejich živých vystoupení a nakonec se přestěhoval do Londýna, aby s nimi mohl pracovat na plný úvazek, když získali řádnou nahrávací smlouvu. Tento krok vedl ke vzkříšení labelu Graeme Revella Side Effects.
„Seděli jsme, pili kafe a truchlili nad stavem nezávislé vydavatelské scény, jak je všechno příšerné. Není to ostuda, že neexistuje žádný label, který by vydával ten druh věcí, které jsme poslouchali? Dostávali jsme pásky od Gerechtigkeits Liga a podobných a mysleli si, tohle je skvělé, zasloužili by si vydat a nikdo si je ani neposlechne, natož aby je vydal. A tehdy se rozsvítila malá žárovička, hele, Side Effects technicky vzato pořád existují, tak proč nezačít vydávat věci dalších lidí. Někdo by to měl udělat.“
První vydavatelské počiny Side Effects byly věnovány S. P. K., včetně alb jako Information Overload Unit a Leichenschrei. Znovuoživený label vydal materiály Laibach, Hunting Lodge, Gerechtigkets Liga, Grater Than One, The Anti Group and Llwybr Lhaethog stejně jako Lustmord a S. P. K. předtím než se znovu vrátil k nečinnosti koncem osmdesátých let.
„Začalo mě to fakt otravovat. Nic se mi nelíbilo. Bylo pár věcí, pár velkorozpočtových věcí, které bych chtěl dělat, ale potřebovali byste spoustu peněz, abyste je mohli vydat. Jinak vám chodí příšerné demonahrávky s opravdu špatným industrialem, to může být zajímavé rok dva koncem sedmdesátých let, ale kdo chce slyšet sedmou nebo osmou předělávku Throbbing Gristle? Také už jsem měl plné zuby práce s Rough Trade, kteří byli jak osina v zadku. Obecná apatie. Žádná publicita – žádný prostor v rádiu. Ztratil jsem – ne iluze – prostě zájem. A vlastně nemám moc rád tuhle muziku. Side Effects byly nakonec považovány za nějaký industriální label a tuhle představu fakt nesnáším. Když mluvím o industriální hudbě, mám na mysli label Industrial Records, mám opravdu rád to, co dělají a co se snaží dělat. Žánr, kterému se říká industrial, prostě nenávidím a bylo by nám bez něj lépe.“
Druhé album Lustmordu, klasika Paradise Disowned, vyšlo v Side Effects v roce 1986. Nejúčiněji zachycuje Lustmordovo charakteristické mručení, temná oblaka basové oscilace smíchaná s podzemním kvílením, tlumenými hlasy, rozhléhajícími se zvony, hromy a blesky srážejícími se nad hlubokými, zvučnými mužskými hlasy. Jak stojí v bookletu:
“Pro nás už nic není svaté. Zákon, kterým se řídíme, pouhý zvuk prasklého zvonu. Vstupujeme do vašich svatyní, požíráme vaše bohy, pálíme vaše katedrály.“
Tato ctižádost se může zdát arogantní, ale hudba se jí dokázala vyrovnat. Například úvodní tracky Beckoning a Utterance kombinují intenzitu a velkolepost křesťanského liturgického zpěvu s daleko méně svatým přístupem k životu. Je to bázeň vzbuzující nahrávka, satanický kontrapunkt k začlenení hudby do společensky akceptovatelných náboženství.
„Především pálení katedrál odkazuje na mé protikřesťanské cítění. Je to jen takový můj vtípek. Spousta hudby, kterou jsem byl vždy ovlivněn, je velmi intenzivní rituální záležitost, nic takového jako ta příšerná Psychic TV, ale tibetská rituální hudba, tu jsem vždycky miloval. Je tam také spousta křesťanské hudby – mám opravdu rád hudbu, která si je vědoma svého cíle. Obecně řečeno, když máte dobré, silné náboženství, obvykle má skutečně zajímavou hudební formu, protože v ní je tolik soustředění a jasného zaměření. Křesťané mají nějakou tu opravdu dobrou hudbu. Na Paradise Disowned jsem se snažil přijmout stejný přístup k hudbě, bez připojování křesťanského dogma. Bylo by opravdu fajn, kdyby Paradise Disowned zahráli v katedrále…“
Poznámky na bookletu rovněž ujasňují místa, kde byl materiál nahrán, včetně krypty katedrály v Chartres, psychiatrické kliniky v Bedlamu nebo jatek. Ačkoliv o podobné, často pouze pozérské postupy není na industriální scéně nouze, v tomto případě posilují mystičnost hudby.
„Stálo mě opravdu hodně práce to všechno udělat a chtěl jsem, aby to lidé věděli. Později na Heresy jsem už byl v tomto ohledu mnohem neurčitější, ale pořád jsem chtěl dát o tom lidem vědět, protože to je důležité. Zřejmě chci nahrávce dodat trochu té mystiky, pomáhá lidem poslouchat jinak. Snažím se vytvořit náladu a pro vytvoření specifické nálady je dobré dát lidem pár vodítek.“
Následující album, Heresy, se objevilo po čtyřleté přestávce na americkém labelu Soleilmoon. Pryč byla kontrontačněji zaměřená hudba, těžké údery bubnů ze závěrečných tracků Paradise Disowned a tvrdé, vřískavé strojové zvuky, které propůjčovaly albu drsnější tón, a zbyl prostor pro mnohem důkladnější zkoumání na rezonujícím hukotu založené stránky Lustmordu.
„Heresy byla založena na zvucích, na vytváření atmosféry, na prostředí se zvuky. Mohlo to být mnohem lepší, kvalita zvuku album zrazuje. Zdroje zvuku jsou pro mě skutečně důležité, byl jsem inspirován získáváním těch zvuků a významy, které jsou s nimi spojené, byly důležité. Například zvuk stehenní kosti, který jsem měl léta. Vždycky jsem měl rád ten zvuk, měl jsem zájem o tibetskou rituální hudbu. Používal jsem ho na nahrávkách, byla zábava ho používat kvůli jeho významu, ale zjistil jsem, že je trochu staromódní dávat něco takového na booklet. Ten zvuk tam je, vím, že tam je, a doopravdy nezáleží na tom, pokud si to ostatní uvědomují nebo ne. Rád používám věci, které mají nějaký specifický význam, ale je to proto, aby to bylo zajímavé pro mě.
Poslední track na Paradise Disowned byl pokus vytvořit jednou něco konfrontačního a udělat to tak dobře, jak jen umím. Nevím, jak moc to fungovalo, ale prostě teď už nic podobného dělat nechci. Existovala spousta dalších lidí, kteří dělali tyhle opravdu negativní záležitosti a vy s nimi prostě nechcete být spojován, Whitehouse a podobně. Dobrá, přinejmenším Whitehouse byli úžasní, ale neplýtvám pozorností ani časem na všechny ty skupiny, které Whitehouse kopírují. Mám stále nápady z té oblasti, ale už jsem starší a moudřejší. Brzy se ovšem jeden hlučný levoboček objeví s jiným projektem, na kterém pracuji, Isolrubin BK. Bude to doufejme celá série alb, která vyjde na Soleilmoon. První z nich bude založeno na automobilových haváriích, potom bude jedno antikřesťanské. Prostě nemám rád křesťany, je čas začít se bránit. Předpokládám, že pro křesťany bude kontrontační…“
Poslední album, The Monstrous Soul, vydané počátkem tohoto roku je výsledkem Lustmordovy zatím nejintenzivnější spolupráce. První album bylo téměř kompletně Brianova práce, s přispěním pár přátel potřebných pro nějaké ty výkřiky a ruchy. Pro Paradise Disowned byla důležitá přítomnost Johna Murphyho, zatímco na Heresy asistoval přípravě Andrew Lagowski. The Monstrous Soul vzniklo ve spolupráci s Adi Newtonem (z Anti Group a ClockDVA).
The Monstrous Soul otevírá asi pěti minutami, kdy neslyšíte téměř nic jiného než jednoduchou, stále opakovanou větu: „It is the night of the demon“ (Je noc démonů), okolo zavíří vítr a zazní zlověstné struny. Následuje několik poryvů hluku a jsme v pětadvacetiminutové skladbě Primordial Atom, smyčce rezonujícího hlubokého hlasu spolu s enormně hmotnými zvukovými údery, jako když pustíte dvacetitunovou ocelovou kouli z vysoké budovy. Ty postupně zanikají v mlhavém a větrném prostoru, dokud nezbyde nic kromě nízkofrenvenčního chvění a jiné hrozivě opakované věty. Protoplasmic Reversion sestává ze zasmyčkované nahrávky rituálního zpěvu smíchané s dalšími nízkými frekvencemi a ozvěnou znějícími zvuky, nechybí přiměřeně tlumené klávesy a další démony inspirované vokály. The Daathian Doorway zakládá svou texturu na hučení a rachocení průmyslových strojů, zatímco The Fourth and Final Key staví střízlivou atmosféru proti velmi zesílenému hřmění, pomalé řeholní zpěvy to vše doprovázejí náznakem spirituální hrozby a skladba končí přízvučným tónem s opětovným návratem oblíbeného nízkofrekvenčního hučení. Je to skvěle připravené, a ačkoliv občas trochu rozvláčné, velmi efektivní cvičení v budování atmosféry.
„Myslím, že s Adim budu ještě pracovat. Dosud kdokoliv, s kým jsem pracoval, se podřizoval mé představě o Lustmordu, kdy já jsem plánoval, co udělám, shromáždil všechny zvuky a pak sháněl někoho, kdo by mi pomohl. Myslím, že v budoucnu bych chtěl spolupracovat více. Chtěl bych někoho, kdo ocení to, co děláte, ale zároveň to posune trochu dál. Zavede to jiným směrem a důležitý je i kontrolní faktor. A pro mě je mnohem zajímavější poslouchat výsledek.
Měli jsme hodně podobné nápady. The Anti Group, ve které je Adi, se pohybuje ve velice podobném terotoriu, náš zájem o počítače a různé aspekty zvukového výzkumu je logický předpoklad pro spojení nás a našich zdrojů. Plánujeme album, které by prozkoumalo rúzné aspekty spojené s elektřinou. Na to jsem hodně natěšený – měli bychom na něm začít pracovat, jakmile dokončí svou letošní tour.
Původně je ispirované prací Tesly, jsem hodně dlouho jeho fanouškem. Líbí se mi, jak je elektřina záhadná. Je tady, lidé jí nerozumějí, je téměř jako kouzlo a velmi nebezpečná, nejen z hlediska elektrického šoku, ale ve spojení s věcmi jako je škodlivý účinek extrémně nízkých frekvencí ve vedení. Vaše tělo samozřejmě také používá elektřinu. Dával jsem věci dohromady, sbíral zvuky elektřiny poslední asi rok, transformátory a Teslovy cívky, obyčejné i méně obyčejné věci. Chci je použít jako základ pro vytváření zvuků, čistě elektrické zvuky jsou skvělé samy o sobě, frekvence a zvuky vzniklé působením elektřiny na další věci. Tohle je to, co mě zajímá, výzkum a plánování všeho. Vím, jak to bude znít, dovedu si to představit, takže nahrávací proces bude možná jen nutná nádeničina, ta zajímavá část spočívá v odhalování nápadů.
Častým trikem mnoha takzvaných industriálních nahrávek jsou odkazy na záležitosti jako infrazvuk, ultrazvuk a další k frekvenci se vztahující zvukové extrémy. Například infrazvuk, frekvence nižší než může lidské ucho zachytit, prý dokáže člověku způsobit fyzické potíže. Brian si přirozeně dává pozor, aby nepřikládal používání nízkofrekvenčních zvuků nadměrně velkou důležitost.
„Nenapadá mě moc lidí, kteří by doopravdy věděli, o čem ksakru mluví. Lidé si myslí, že je to něco jako Svatý Grál – vezmete tyhle věcičky s nízkými frekvencemi a můžete zabít lidi nebo nechat vypadat jejich vlasy. Samozřejmě můžete vysokými frekvencemi zvuku způsobit puchýře, popáleniny prvního stupně. Můžete někoho zabít, proměnit jeho vnitřnosti v rosol. Na papíru můžete. Je teoreticky možné postavit takové vybavení, ale prakticky ne. Spousta informací o infrazvuku a nízko-frekvenčních vibraci pochází od armády a obzvlášť americká armáda vyprodukovala tyhle mýty a fámy. Zkoumali ty věci, ale lidé předpokládají, že existují. Jako kdyby v nějakém hangáru bylo úžasné vybavení připravené k použití na výtržnících…! Při velmi nízkých frekvencích, menších než 10 Hz, potřebujete robustní betonové reproduktory poháněné písty a velký objem hlasitosti, 130 – 180 decibelů, asi jako kdybyste stáli vedle startující rakety. Pouhá nárazová vlna zvuku vás pravděpodobně zabije, a to nemluvím o frekvenci.
Když nahráváte hudbu, nemůžete toho tolik udělat, jenom velmi jednoduché, rozumné věci s psychoakustikou, prostorovými vztahy, hloubkou, snahou vytvořit prostor. Na novém albu (The Monstrous Soul) jsme to zkusili, ale nemyslím si, že bysme moc uspěli, protože to je velmi obtížné. S nízkými frekvencemi je to stejné. Můžete používat frekvence jako 20 Hz a znít zatraceně dobře, na The Monstrous Soul je 20 Hz. Ale u toho nemůžete zůstat, protože pokud nahrávka bude na CD asi 80 % posluchačů o ně přijde, protože jejich reproduktory takhle nízké frekvence nezvládnou, dostanou se nejníže na 30 až 40 Hz. Některé ze zvuků, kterými jsem přispěl na album Teste Tones od Anti Group, využívají 40 Hz tóny, protože lidé je na svých reproduktorech uslyší a budou znít stejně dobře, pokud jde o vytváření „pocitu“. Můžete vytvořit velice jednoduché prostředí, které přesto bude podporovat určitou emoci, používáním dobře známých stresových frekvencí jako je nářek dětí nebo zvířat či ženský křik. Leichenschrei, album S. P. K., skutečně dobře využívá tyto zvuky. Dokážete zařídit, aby vaše vybavení vydávalo podobné zvuky a posluchači je budou přijímat jako poplašnou, děsivou hudbu. Na této úrovni je to docela jednoduché.“
Obsah Paradise Disowned byl rozdělen na dvě stránky: „latentní“ a „manifest“, ze které pouze intenzivní nálady „latentní“ části přežily do dalších alb. Více fyzický aspekt naplněný težkými údery přežil ve formě Terror Against Terror, společného projektu s Andrewem Lagowskim, který spojil lustmordovský hluk a sílu s (nyní) elektronickými rytmy. Jejich album Psychological Warfare Technology Systems bylo dokončeno v roce 1989, ale vzhledem k problémům labelu nebylo vydáno až do tohoto roku (ačkoliv jeden track se již dříve objevil na sampler albu Third Mind).
„Teď už je to opravdu stará záležitost. Roky jsem říkal lidem, podívejte se na ten hluk, někdo to doplní rytmem a v klubech to bude pecka. Když máte opravdu dobrý rytmus můžete k němu dát cokoliv a všechny tyhle špinavé zvuky budou v klubech dobře fungovat. Hádám, že jsem měl pravdu, protože přesně to se teď děje. Album je teď už moc staré – před dvěma roky by bylo zajímavé. Není už tak pádné, jako bylo tehdy, ale pořád si myslím, že je dobře, že vyšlo. Spousta lidí od té doby udělala něco podobného. V roce 1989 jsme to potřebovali dostat ven a pohnout se dál, teď to zní jako když kopíruji lidi z roku 1991.
Původním záměrem bylo udělat tři alba Terror Against Terror. Byl jsme nespokojeni se spoustou klubových věcí, kdy lidé byli stále komerčnější a komerčnější. Vždycky jsem to chtěl udělat obráceně. Druhé album mělo být drsnější než první a to poslední by bylo neuvěřitelně drsné, nejspíš žádné rytmy a jen hluk. Nejsem ji jistý, jestli to teď budu ještě dělat… Takových věcí teď je. Existuje spousta labelů, které všechny shánějí tohle heavy techno, rave a tak, a já chci být ještě drsnější, takže si nejsem jistý, jestli by to chtě někdo vydat. Je to něco, co bych já chtěl slyšet v klubu, a nemyslím si, že lidé, kteří skutečně chodí a kupují klubové nahrávky, by na to skutečně mohli tancovat… Já bych na to sakra mohl tancovat. Vždycky jsem chtěl mít v klubu opravdu znepokojivé zvuky, spíš než ukvičené čisté samplované zvuky. Velké bloky hluku, letadla, neuvěřitelné exploze.“
Vedle pomoci The Grey Area s jejich plánem reedic, sestavování kompilace Monte Cazazza a práce na znovuvydávání S. P. K. a živých nahrávkách Throbbing Gristle má Brian spoustu dalších aktivit, které na něj čekají v budoucnu.
„Chystá se album s Chrisem Cartem. Někdo mi onehdy říkal, že dělám s Chrisem Carterem na albu ‘Industrial New Age‘, což pokládam za ohromně vtipné. Takhle se určitě jmenovat nebude, ale oba ty termíny jsou tak příšerné, opravdu je oba nesnáším, že by bylo docela sranda ho tak nazvat. A brzo budu dělat další album Lustmordu, vlastně budou dvě, to elektrické a ještě jedno.“
Budoucí vydavatelské počiny Side Effects zahrnují živé CD Monte Cazazza vydávané v limitované edici („Vím, že nesnášíte limitované edice. Úplně s vámi souhlasím. Ve skutečnosti většina z nich nejsou limitované edice, vydávají je pořád dál a dál jako šílení“, říká mi Brian) a nové album Monte Cazaza, The Cynic. V pořadí jsou i alba In Slaughter Natives, The Anti Group (soundtrack k jejich filmu Burning Water) a Psychophysicist, spolupráce mezi Andrewem MacKenziem (z Hafler Tria) a Adi Newtonem (ClockDVA/Anti Group).
Interview z ledna 1992 od Briana Duguida. Velký dík Brianovi a Tracy Lustmordovým.
Copyright Lustmord © 1999, 2004 All rights reserved
přeložil: hadži