www.sayakaganz.comNarozena v Japonsku.
Syntéza a metamorfóza původem umělecky zcela bezhodnotných věcí není nic nového. Jak ale znalý člověk ví, originalita není jediné měřítko a není zrovna vždy přínosné na ní přehnaně lpět. Výtvarníků, tvořících takovým způsobem bylo a je více. Ne každému se ale daří využít tvarové síly jednotlivých objektů k vytvoření zcela nové formy tak, jako původem japonské umělkyni Sayace (snad jsem její jméno sklonil správně). Sayaka nyní žije a pracuje v USA, konkrétně v Indianě, ve Fort Wayne. Vystudovala Bloomingtonskou univerzitu v Indianě a univerzitu Bowling Green State v Ohiu. Její tvorba je natolik zajímavým příkladem toho, jak autor dokáže z naprosto banálních věcí vytvořit zcela nový objekt, že jsem se rozhodl vytvořit její stručný profil.
Sayaka používá doslova hromady různých věcí, které skládá do složitých formací, ať už svařováním, nebo důmyslným pospojováním dráty. Na počátku jsou výtvarně bezhodnotné věci, vychrlené továrním, prefabrikovaným způsobem, věci, které patří k naší uspěchané civilizaci. Těmto věcem nikdo nepřikládá nějakou výtvarnou hodnotu, jsou určeny k tomu, aby po nějakou dobu sloužily a pak byly vyhozeny, v lepším případě zrecyklovány. Ve svém okolí je už ani nevnímáme, jsou jakýmsi smogem našeho každodeního existování a neznamenají pro nás absolutně nic. Ve svém množství jsou ale všudypřítomné, továrny tyto věci chrlí v záplavách den co den. Díky tomu takové věci ztrácejí svůj charakter, kontext a stávají se dokonale uniformními, jedna za druhou vyměnitelnými, aniž bychom si toho všimli.
Sayaka tyto předměty sbírá se zvláštní pozorností, protože jí nestačí poskládat je do nějaké formy, jako jsou třeba známé kýčovité kovové sochy predátorů a vetřelců z automobilových součástek. Zaměřuje se i na věci samotné, protože tvrdí, že vybírá věci již použité, které nijak nepřibarvuje a používá je tak, jak jsou. Má pocit, že právě užívání těchto předmětů jim dává určitý život. Snaží se tento život přenášet do skluptur, které jsou složené z jednotlivých drobných předmětů, do skluptur, které pak začínají žít svým vlastním životem. Sayaka pro své skulptury nepotřebuje coby předlohy žádné filmové charaktery, nebo fantastické tvory. Bohatě si vystačí s tvarově stále nevyčerpatelnou přírodou. Její objekty tedy nezobrazují nic jiného, než tvory, žijící spolu s námi na jedné planetě. Je až zarážející, s jakou přesvědčivostí tyto modely zvířat působí, člověk obdařený fantazií a schopností projekce je ihned identifikuje, dokonce i jednotlivé části těl, hlavy, spáry, peří či ploutve. O co je pak zajímavější zjištění, že jde ve skutečnosti o shluk plastových příborů, plácaček, obraceček, naběraček, všelijakých umělohmotných součástí, jejich variabilita a množství jen podtrhuje skutečnost, že stále žijeme ve věku plastu. Sayaka využívá i barvu jednotlivých předmětů, které jsou továrně vyvedeny často v jasných a zářivých barvách, jindy jsou částečně transparentní nebo vzorované. Různymi kombinacemi tak navozuje dojem barevnosti tvora, což opět přispívá k lepší projekci našich zkušeností a fantazie do vytvořeného objektu. Bílé plastové lžičky a příbory okamžitě asociují s pěřím na hlavě orla, žluť dalšího plastikového smetí nám ukazuje zobák a spáry, a nakonec čerň všelijakého umělohmotného harampádí tvoří peří na roztažených křídlech.
Aby byla metamorfóza a syntéza úplná, dává autorka svým zvířatům i typické pózy, které pomáhají identifikaci a projekci. Je nutno říct, že je to jeden z důležitých prvků, který plastové kompilace uvádí v život. Psi se prohýbají, čenichají po zemi, gepard je zachycen v pádící póze, kdy vlající plastové šlahouny navozují dojem rychlého pohybu, modročerný gekon leze po zdi jako živý. Ze stovek uniformních věcí, často ještě i s logy výrobců nebo společností, vznikají unikátní objekty, které žijí svým vlastním životem a odkazují na nespočetnou diverzitu přírodního bohatství. Nejsou to ale jen prosté modely zvířat z odpadu naší civilizace, autorka se zabývá jednotlivými věcmi, které v konstrukci figurují a skrz ně se snaží pochopit i vztahy mezi lidmi. Pocit regenerace a rekultivace těchto věcí je pro ni osvobozující.
Při troše fantazie působí její zvířata i biomechanickým dojmem, protože i když vidíme zvíře, jsme schopni se zaměřit na jednotlivé segmenty a díly, ze kterých se skládá. A ty jsou již plně dílem člověka a továren, takže navozují dojem určitých umělých konstrukcí. Lidé, co se zabývají robotikou by jistě mohli třeba zmíněného gekona považovat za nějaký prototyp nebo již funkční mechanický objekt. Některé ryby, které Sayaka vytvořila, se mi asociovaly s různými koncepty kosmických lodí, které vytvořil třeba David Levy nebo John Berkey. Je to dané strojovými a umělými křivkami jednotlivých částí, které rybu tvoří.
Pro své skluptury Sayaka nepoužívá jen plast, ale i kov. Pečlivě vybírá různé součásti, které pak všelijak ohýbá, tvaruje a svařuje. Kovoví tvorové si zachovávají dokonale svůj animální charakter (psi se různě protahují, čuníci vypadají jako skuteční), zároveň jsou tvořeni s lehkostí, kdy některé křivky naznačuje jen ohnutý drát nebo řetěz od kola. Je to určitá zkratka, které není schopen každý, a která chybí u těžkopádných svařovaných objektů, doslova vycpaných kovovými součástkami.
Autorka má za sebou (a jistě i před sebou), řadu výstav a ocenění a určitě bude zajímavé sledovat, jakým směrem se bude její tvorba dál ubírat. Některé nové projekty přinášejí například rozsáhlé koláže nejrůznějších plastikových předmětů na veřejná místa, do metra a podobně, kde působí spolu s osvětlením.
