Téma porušování autorských práv na internetu je snad jedno z nejdiskutovanějších vůbec. Ponechme stranou asi nejvíce probíranou audiovizuální oblast, kterou média zjednodušila na hudbu a filmy, a zaměřme se na porušování autorských práv u vizuálních děl typu fotografie, grafika a text. K ruce je dobré si vzít poslední znění autorského zákona České republiky, v současné době tedy zákon 121/2000 Sb. Je k nalezení hned na několika místech na internetu, a tak se nelze vymlouvat, že si jej není možné prostudovat. Není mým cílem citovat paragrafy a používat text zákona jako ilustrační materiál, nebo jít do detailů. Chtěl bych zjednodušenou a popularizovanou formou ukázat různé situace, do kterých se člověk na internetu může dostat a při kterých se s autorským zákonem dostává do kontaktu, aniž o tom často vůbec ví.
S porušováním mých autorských práv se setkávám prakticky od okamžiku, kdy jsem vystavil své první věci na internet. Z počátku jsem byl v šoku, jak samozřejmé je nelegální užití autorského díla a jaké nesmyslné mýty o tom kolují. Později jsem se naučil být nad věcí, což ale neznamenalo, že bych do určitých případů nezasahoval, po řadě zkušeností i prostřednictvím právníka. Je mi úplně jasné, že do podobné situace se dostane každý, kdo něco tvoří a prezentuje – stáhnout grafiku a použít ji bez svolení autora je tak snadné…
V poslední době počet případů neoprávněného užití klesnul, ale o to jsou pak nové případy zajímavější. Jeden nedávný mne přesvědčil o tom, že skutečně dozrál čas napsat článek, který by ukázal, jak se ve vztahu k autorskému obsahu chovat. Vědomí lidí o porušování autorských práv je totiž katastrofální a jejich mylné a naivní doměnky jsou lecky šokující.
Morálka a zákony
I když by si člověk myslel, že je to jasné, zdaleka to tak není. Výchovou a socializací už od útlého věku získáváme představu o hodnotách, jaké společnost vyznává, o tom, co je správné a co je špatné. Každý z nás jistě slyšel, že krást se nemá a že to, co není naše si nemůžeme brát bez dovolení. Také jsme určitě slyšeli o tom, že člověk vytvořil spoustu věcí svým důvtipem, zkušenostmi, znalostmi a schopnostmi, v některých případech za přispění svého talentu. Kdo jiný, než právě takový tvůrce by měl požívat absolutního práva na svůj výtvor? Kdo jiný by měl mít prospěch z využívání takového díla, které musel vymyslet a vytvořit, zatímco ti, co nic netvoří, ale cizí díla neoprávněně užívají, nemusí vůbec nic? Člověku, který používá mozek k myšlení, je to jasné. Přesto je to v drtivé většině případů úplně jinak. Spousta lidí by se rozzuřila k nepříčetnosti, kdyby jim někdo ukradl auto, vybrakoval byt, zkrátka kdyby jim někdo zasáhl do jejich vlastnických a majetkových práv. Pocit bezmocnosti proti takové věci je jistě legitimní a pochopitelný. Ale ti samí lidé nemají vůbec problém s tím, že užívají dílo někoho jiného, aniž by ho žádali o svolení, aniž by se s ním dohodli, uzavřeli smlouvu a po právu jej za užívání odměnili. Někteří tuší, že dělají něco, co není tak úplně v pořádku, ale jejich morálka je tak správně zohýbaná, že se přes to dokážou přenést. Co je ještě horší jsou případy lidí, kteří to ani nevědí – zde nastupuje úvaha, jak je vlastně rodiče vychovali – a kteří koukají s otevřenou pusou, když na ně člověk zahrozí prstem. Ti úplně nejhorší – a často i nejhloupější – se ještě cítí dotčeni, že na ně někdo tahá právo a často se uchýlí k agresivitě, protože nevědí, jak se v takové situaci zachovat a necítí sebemenší pocit viny. U nich už se snad nedá o morálce ani mluvit.
Mělo by nám být jasné, že hodnoty, které nám dala výchova a které společnost hájí, tu nejsou jen tak pro nic za nic. Není vůbec nic špatného na tom, když si je občas připomeneme. Možná by pak ubylo lidí, kteří si bez svolení berou věci, které vymyslel a udělal někdo jiný a užívají je pro vlastní prospěch.
Co je autorské dílo?
Odpověď leží v zákoně a je poměrně podrobná, takže k mýlce by mohlo dojít jen v opravdu specifických případech. Je ale dobré se zákona nedržet otrocky, ale při jeho aplikaci na konkrétní případ přemýšlet. Dílo může být literární, umělecké, vědecké atd. kdy jde o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora a je vyjádřené v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě, včetně elektronické, ať už dočasně nebo trvale, bez ohledu na rozsah, účel nebo význam. I když si to málokdo uvědomuje, autorským dílem může být třeba i choreografie nějakého tanečního vystoupení, pantomima, performance a podobně… Ze známějších oblastí může být dílem fotografie, obraz, grafika, dramatické dílo, dílo hudební, kinematografické, ale i architektura, užité umění, dílo souborné nebo dílo kartografické. Cokoliv tedy vznikne popsaným způsobem, se stává autorským dílem.
Kdo je autor a jaká jsou jeho práva?
Autorem je fyzická osoba, která dílo vytvořila. Autor vlastní veškerá práva k dílu, která vznikají v okamžiku, kdy je dílo vyjádřené v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě. Ve chvíli, kdy jste namalovali svůj obraz, jste se stali jeho autorem a obraz vaším dílem. Ani kdyby byl obraz zničen, nezanikají vaše autorská práva. Nezanikají dokonce ani po vaší smrti, pokud není uvedeno jinak, přežijí vás o 70 let. Autorská práva se dělí na práva osobnostní a na práva majetková, která souvisí s právy dílo užívat. Určení způsobu užití díla je vždy záležitostí autora, případně osoby, která vlastní autorská práva. Práva užití mohou být například práva rozmnožování díla, jeho rozšiřování, pronájem, půjčování, vystavování a také různé formy sdělování veřejnosti. Dílo, u kterého uplynula doba trvání majetkových práv, se stává takzvaným dílem volným. Takové dílo může volně užít kdokoliv, osobnostní práva autora zanikají, ale nikdo si nesmí osobovat autorství a dílo nesmí být užíváno tak, že by došlo ke snížení jeho hodnoty.
Jak jsou autorská práva porušována?
Všemi myslitelnými způsoby. Z výše popsaného vyplývá, že nikdo jiný než autor, nebo vlastník autorských práv, nemůže s dílem jakkoliv disponovat, pokud se s autorem nedohodl na podmínkách užití takového díla. Zákon ale pamatuje na takzvané volné užití. To jsou situace, kdy je dílo užito pro soukromé účely (např. pro studium). Takto je možné zhotovit rozmnoženinu nebo napodobeninu díla, ale ta musí být potom také zřetelně označena a není ji možné zaměňovat za originál. Dalším legálním užitím nez nutnosti autorovi platit odměnu, je zákonem umožněná citace. Můžete tak ve svém díle citovat v rozumné míře ze zveřejněných děl jiných autorů, můžete cizí díla užít k vyučovacím účelům, k jeho obsahovému rozboru, pro vzdělávací účely, v přednáškách atd. V tomto případě ale musíte vždy uvést jméno autora, nebo jméno, pod kterým je autor znám u veřejnosti, dále pak název díla a zdroj.
Jak je vidět, užití autorského díla je vcelku jasně popsáno a tak není příliš prostoru pro výmluvy. Přesto to řada lidí stále nebere na vedomí a cizí autorská práva porušuje. Zabývám se tu určitým druhem autorského díla, proto použiji i konkrétní případy. Můžete si z internetu stáhnout jakýkoliv obrázek, fotografii, animaci nebo text. Můžete rovněž nascanovat vytištěné materiály. To vše je legální, pokud takové věci slouží pro vlastní účely. Takový obrázek nebo fotografii si můžete i vytisknout a pověsit v pokoji. Před nějakou dobou se mě kdosi dožadoval o tisková data některých mých prací pro to, že by je vytisknul a pověsil v tělocvičně jako výzdobu. Tak tento způsob užití je už proti mým autorským právům, protože jde v podstatě o veřejnou produkci a tu může určit jen vlastník autorských práv. Zrovna tak nesmíte třeba takové obrázky pouštět jako projekci na nějaké akci, stejně tak animaci nebo text. Když budete dělat přednášku o nějakém tématu a k tomu budete potřebovat konkrétní obrázky, nebo budete psát nějakou studijní práci, opět můžete použít obrázky nebo fotografie bez svolení autora, ale musíte uvést jeho jméno a název díla, případně kde jste takové obrázky vzali. Pokud to neuděláte, porušujete zákon. Největším problémem je to, že lidé si myslí, že mohou dílo užít i jinými způsoby, někteří to dělají nevědomě, jiní zcela cíleně a doufají, že si toho autor nevšimne a že se na to nepřijde, což je hodně krátkozraké.
Nejčastějším porušováním autorského práva, u zde probíraných druhů autorského díla, je užití pro komerční účely. Potřebujete udělat plakát nebo letáček na akci a nejste grafik, nebo nic moc neumíte. Přesto chcete mít prvotřídní grafiku. Není nic jednoduššího, než jít na internet, tam najít nějaký zajímavý layout plakátu, ten okopírovat (první porušení autorských práv) a plakát nebo leták doplnit vhodnou grafikou, ideálně nějakým povedeným pozadím (obraz, fotka…) staženým z nějaké galerie nebo dokonce portfolia autora (druhé porušení autorských práv). Tento postup je u nás (a bohužel i ve světě) tak samozřejmý, až to bere dech. Setkáte se s ním u naprostých laiků, kteří o grafice nevědí skutečně vůbec nic, tak i u profesionálních studií. Ten, kdo nemá od autora licenci k užití díla, nesmí takovým způsobem dílo užít. Někteří ubožáci dokonce retušují signaturu autora, případně jakékoliv označení autorství, čímž se dopouštějí dalšího porušení autorského zákona, protože nesmíte nijak autorské dílo upravovat a modifikovat. Cíl je jediný – získat zadarmo kvalitní materiály a grafiku pro komerční účely. Nic na tom nemění to, že pořádaná akce je třeba bezplatná, protože jde stále o vytváření rozmnoženin, veřejnou produkci a zásah do autorského díla. Těžko bych už spočítal, kolikrát jsem viděl svoje práce tímto způsobem ukradené a použité. Lidem, kteří takto autorské práce kradou a przní je úplně jedno, že porušují zákon, mají pocit nedotknutelnosti a nic si z takové činnosti nedělají. Neoprávněné užití autorského díla pro komerční účely je tím nejzásadnějším porušením autorských práv. Je naprosto nepřípustné užívat cízí práci k vlastnímu obohacení a prospěchu, bez toho, aby o užití autor věděl, měl možnost způsob užití kontrolovat a hlavně – aby získal svou zaslouženou odměnu. Zejména firmy a organizace si podobné jednání nesmí dovolit, protože případný soudní spor s autorem a jeho nároky na kompenzaci nejsou zanedbatelné a mohou výrazně zasáhnout do podnikatelských aktivit. Copyright je v civilizovaných zemích velmi silný a práva autora v případě sporu také. Autor může například požadovat úplné stažení produktu nebo služby, která porušuje jeho práva, což může být v některých případech velmi nákladné. Stačí si představit například nově vydaný film, na milionech nosičů, kde je v záběrech použito nějaké autorské dílo, ke kterému nemá autor filmu nebo vydavatel licenci k užití.
Autorský zákon chrání i textové dílo. Napíšete-li báseň, povídku, odborný text nebo uděláte překlad z jiného jazyka, stáváte se opět autorem a vlastníte k dílu autorská práva. Proto není možné, aby váš text někdo užíval, aniž byste o tom nevěděli, k účelům, které nesouvisí s volným užitím díla (viz výše). Před lety jsem si sepsal jednoduché texty týkající se techniky airbrush. Postupně jsem je doplnil a vytvořil z nich kapitoly a přišlo mi škoda je nezveřejnit. Netrvalo dlouho a moje texty se začaly objevovat i na jiných stránkách, samozřejmě ne jako citace, ale jako kompletní kopie s odstraněným autorstvím a zdrojem. Byl jsem z toho znechucený a hodně naštvaný a tak jsem začal s omezenými prostředky žádat o dodržování autorského zákona. Někteří lidé se upřímně divili, jak je možné, že porušili něčí práva. Nepřišlo jim vůbec nemorální použít nalezený pořádný, systematizovaný kus textu, který musel někdo někde vymyslet, poshánět si informace a hlavně ho napsat, zatímco oni seděli s nohama na stole u televize. Někteří se zastyděli a udělali nápravu, jiní si z toho vůbec nedělali hlavu. Kdyby to nebylo tak útrpné, tak by se člověk i smál tomu, jak v řadě časopisů o motorkách, autech nebo tetování byl můj text o airbrushi použit, dokonce i s chybami, které jsem udělal. Doslovné kopie odstavců z mého webu se dočkal i můj text o H.R. Gigerovi, který si “redaktoři” v klidu přisvojili, protože jejich tvůrčí impotence jim nedovolila vytvořit něco svého. Nebo byli prostě jen příliš líní.
Internet je ideálním médiem, které přináší autorský materiál i k lidem, kteří jsou v základu neschopní, nekreativní, bez nápadů, ale s neuvěřitelnou touhou něco vytvořit, ať je to původní nebo ne. Nabízí se jim obrovský svět autorského materiálu, a oni mají pocit, že tím, že autoři umožnili jeho vystavení na síti, jim ho dávají k použití. To je samozřejmě nesmysl, a pokud nejde o specifikované licence (např. Creative Commons – popsáno níže), nemůžete z internetu použít vůbec nic, pokud nejde o volné užití díla. Vůbec nerozhoduje to, jestli je autor podepsaný, jestli je u díla uvedeno autorství nebo ne. Český autorský zákon předpokládá, že každé takové dílo – i anonymní, je autorské a existují k němu autorská práva. Takže pokud nemůžete dohledat původního autora, abyste s ním sjednali licenci na užití díla, nebo nejde o volné dílo, tak nesmíte takové dílo vůbec použít. Dílo vzniká v okamžiku vytvoření do objektivně pozorovatelné formy, tedy nikoliv při podpisu. Majetková i osobnostní práva neurčuje to, jestli autor dílo podepsal nebo ne. Nedávno jsem se musel opět dožadovat dodržování autorského práva na jednom serveru, kde se drzá uživatelka, která ukradla moji práci pro vlastní obohacení, snažila argumentovat tím, že pokud dílo není podepsané, tak si ho může užít jak chce, a že je mojí povinností si dílo podepsat. Všichni víme, kolik fotografií se pohybuje na internetu, všichni známe efekt zmenšení, kdy na originále viditelná signatura zaniká, všichni víme, že sochu lze podepsat celkem obtížně. Například Z. Beksinski nepodepisoval svoje obrazy zepředu, ale zezadu, takže jeho signaturu tam vidět nelze. Je snad možné mu proto takový obraz vzít a užít pro jakékoliv účely? Je snad možné vzít postavičku Toma nebo Jerryho, které nejsou podepsané a natisknout je na trika? Samozřejmě, že ne, došlo by tím k jednoznačnému porušení autorských práv, což si tato uživatelka s poněkud chudším intelektem nedokázala uvědomit. Neměla vůbec problém okopírovat moji fotografii s mojí plastikou na svá trika, která chtěla vesele prodávat jako svoje dílo (to, že motiv nevymyslela, že neuvedla autora, ani ho nekontaktovala s žádostí o užití díla, ji vůbec netrápilo). Dalším úsměvným detailem bylo to, že sice tvrdila, že autora nezná a nebyl nikde uveden (což nikoho neopravňuje k užití cizího díla), ale svoje vlastní dílo nazvala tak, jak se jmenuje moje plastika – takže název díla zná, ale autora ne? Svou práci nakonec stáhla, což ukazuje, že dobře věděla, že dílo užívá neoprávněně.
Jak je to s inspirací?
Autorský zákon jako dílo neuznává námět díla sám o sobě, denní zprávu nebo údaj sám o sobě, myšlenku, vědeckou teorii, princip atd. Jednoduše řečeno, pokud malujete krajinky a někdo namaluje také krajinku, nemůžete se s ním přít o autorská práva, protože námět díla je obecný a není předmětem autorského práva. Rovněž zákonem není chráněna technika, jakou je dílo vytvořeno, ale zákon zakazuje záměrné modifikování díla tak, aby byla znesnadněna identifikace nebo vytvoření díla nového, které může být s původním dílem zaměnitelné. Zde je samozřejmě řeč o padělcích a dílech, která naplno parazitují na síle díla původního. Pokud vytvoříte věrnou kopii obrazu, sochy atd. Musíte uvést, že jde o kopii a také původního autora a název díla aby nebylo možné kopii zaměnit s originálem. Takovou kopii nesmíte také prodávat, nebo ji jakkoliv komerčně využívat, protože jde o užití pro soukromé účely, například pro vaše zdokonalení ve výtvarné technice. Hranice mezi inspirací a plagiátorstvím je velmi tenká a v řadě případů může být i sporná a pokud dojde ke sporu, pak je na soudním znalci z oboru, aby určil skutečný stav věcí. Protože autorský zákon nechrání samotnou myšlenku, nebo výsledek, ke kterému se dospělo technicky, bez vložení osobnostního otisku autora, je možné vytvořit dílo, které má podobný námět i techniku. V tomto případě pak jde o inspiraci, případně o rozvinutí původního námětu, nebo zpracování odlišným způsobem.
Je porušování autorských práv postižitelné?
Samozřejmě že je. Mnoho lidí si myslí, že jsou za clonou internetu nedotknutelní a že se jim nemůže nic stát. Často hřeší také na to, že autorovi nebude stát za to, se zrovna s nimi zabývat. Z vlastní zkušenosti vím, že minimálně s tou první částí to není pravda. Na internetu neexistuje něco jako anonymita, pokud spácháte trestný čin, jsou mechanismy, jak vás dohledat. Servery, které zveřejňují audiovizuální obsah, se obvykle snaží přenést odpovědnost na samotné uživatele v tom, že je zavazují k dodržování právního řádu České republiky. Nicméně, stále nesou zodpovědnost za to, co se na jejich stránkách objevuje, ať vám budou tvrdit cokoliv. Bohužel řada takových serverů je skoro automatizovaných a jejich administrace je nedostatečná. Proto je málokdy porušení autorských práv identifikováno hned na začátku a je již na autorovi nebo jeho právním zástupci, aby server na porušení autorských práv upozornil. Provozovatel serveru je pak povinen obsah, který porušuje autorská práva odstranit, případně odstranit i účet uživatele, to už záleží na interních podmínkách serveru. V případě soukromých domén je to poněkud složitější, protože pak je nutné se obracet na hostingovou společnost. Ještě komplikovanější jsou případy porušení autorského práva v zahraničí, ale i tam lze dosáhnout úspěchu. Lidé si myslí, že internet právu nepodléhá, a že si na něm mohou dělat co chtějí… do určité míry je to pravda, ale pokud právo porušují v konkrétní zemi, tak úplně tak v bezpečí nejsou. Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že autorské právo vymahatelné skutečně je a několik případů co mám za sebou to dokládá, dokonce i v mezinárodním rozsahu. Autor může požadovat finanční kompenzace, které mohou být pro běžné uživatele, kteří kradou autorský obsah opravdu dost vysoké. Neoprávněné užívání díla pro komerční účely rozhodně nestojí za to, nemluvě o morálním rozměru a svědomí. Nikoho nemůže těšit pocit z díla, o kterém ví, že ho někomu ukradl. V případě firem, institucí a médií je celý postup daleko jednodušší než u soukromých osob. Často je v těchto případech i snadnější pořizování důkazů. Jeden případ za všechny – nejmenovaná televize ve svém pořadu vybudovala moderní interiér ve studiu. Jako doplněk si v klidu “autoři” stáhli fotografii jednoho uměleckého fotografa, vytiskli a pověsili na zeď. Ten jen úplnou náhodou tento pořad viděl a samozřejmě se o svá práva přihlásil, protože televize užila jeho fotografii neoprávněně. Z toho je vidět, že drzost a pohrdání autorskými právy jde napříč společností a není to jen otázka nekreativních jednotlivců bez prostředků.
A tak by se dalo pokračovat. Povědomí o autorských právech a o možnostech užití díla je u nás bídné. Je jasné, že při tak velkém provázání audiovizálního obsahu, který zasahuje do všech odvětví našeho života, se může stát, že i věci znalý člověk udělá chybu. Proto není prvotním cílem na lidi útočit a strašit je, ale informovat o tom, co dělat mohou a co nesmějí. Pokud už dojde k porušení autorských práv, vždy je na místě začít přemýšlet a rozumně se domluvit na řešení. Ze zkušenosti vím, že toto preferuje řada autorů a mnoho z nich je ochotno s přivřeným okem některá neoprávněná užití tolerovat. Nejde o to si hrát na policajty a zloděje, ale docílit toho, aby si veřejnost uvědomila, že duševní vlastnictví je stejně a často i více hodnotné, než obecně uznávané hmotné vlastnictví v podobě nemovitostí, aut, elektroniky a finančních objemů.
Jak to dělat správně?
Pokud nyní pomineme zákony a paragrafy, tak by v mnoha případech jistě stačilo, abyste se chvíli před tím, než cizí dílo stáhnete a užijete, zamysleli nad jednoduchou otázkou. Jak moc by mi bylo příjemné, kdyby mi někdo bez mého vědomí vzal jakoukoliv věc, které si cením, vážím si jí a tu věc zneužil a nebo se na ní dokonce obohatil?
Autorské právo je nepřenosné a nelze se jej vzdát. Je ale možné s ním obchodovat. Takové obchodování pak upravuje smluvní licence, která je popsaná v autorském zákoně. Licencí může autor udělit konkrétní fyzické nebo právnické osobě způsoby užití jeho díla a za toto užití pak získat odměnu. Pokud tedy potřebujete pro svůj projekt nějaké konkrétní autorské dílo, je nejlepším řešením autora kontaktovat s nabídkou spolupráce. Pokud je nabídka dobrá, může s vámi autor uzavřít licenční smlouvu, která upravuje užití díla. Licence může být výhradní a nevýhradní. V případě výhradní licence je nutná písemná smlouva a autor nesmí (pokud není ujednáno jinak) poskytnout licenci na dílo další osobě a dokonce ani sám dílo užívat k účelům, ke kterým licenci udělil. Taková licence je samozřejmě dražší, protože chcete výhradní práva k užití. U nevýhradní licence naopak autor může poskytnout licenci k užití díla dalším osobám, a sám dílo užívat. Řekněme, že jste hudební skupina a vydáváte své album. A jako každá pořádná skupina chcete mít na albu obal od nějakého výtvarníka, jehož práce je vám blízká. Můžete jej požádat o výhradní licenci, kdy za autorskou odměnu dostanete právo užít dílo v rozsahu, jaký vymezí smlouva s tím, že nikdo další nemůže dílo takovýmto způsobem užít, ani autor. Díky tomu máte jedinečný obal, případně další materiály, což už je otázkou detailů ve smlouvě. Autora můžete požádat ale také o nevýhradní licenci k užití díla, opět získáte jeho grafiku na své album, ale protože jde o nevýhradní licenci, právo na užití díla mohou získat i jiní lidé a samozřejmě jej může užívat i autor sám. V krajním případě by se pak mohlo stát, že jiná hudební skupina vydá také svou desku s tou samou grafikou, a vy byste nemohli dělat vůbec nic. Smluvní licenci lze ale různě omezovat – což by výše popsaný případ při nevýhradní licenci mohlo řešit. Licenci totiž jde omezit na jednotlivé způsoby užití díla, je možné omezit je rozsahem, zejména co do množství, místa nebo času. Smlouvou tedy můžete licenci omezit třeba jen na konkrétní čas, takže například po uplynutí deseti let ten, komu byla práva k užití licencí dána, je ztrácí. Ten, kdo získá licenci k užití díla ale musí dodržet učité věci (pokud ve smlouvě s autorem nebylo sjednáno jinak) – zejména nesmí upravit nebo jinak měnit dílo, jeho název nebo označení autora. Je proto dobré každý takový zásah, který byste pro svůj projekt potřebovali, s autorem konzultovat. Platí to i pro díla souborná, nebo při spojení s jiným dílem – vydáváte-li časopis, ve kterém chcete mít přehlídku prací několika autorů a potřebujete jejich díla pozměnit do vašeho layoutu, je dobré zásahy do díla s autorem konzultovat a poslat mu návrh k posouzení. Obecně je komunikace s autorem v otázkách užití jeho díla vždy dobrým krokem i posílením důvěry.
V poslední době se stále častěji objevuje v oblasti licencí termín Creative commons. Nejde o náhradu autorských práv, ale spíše o jejich rozšíření především směrem do zahraničí, kde může být autorské právo mírně odlišné. Creative Commons je soubor veřejných licencí, které přinášejí nové možnosti v publikování autorského díla, zejména v současné době, kdy se místem pro zveřejňování díla stává nejčastěji internet a s ním spojené specifické podmínky. Hlavní výhodou CC licencí je jejich jednoduchost a relativní srozumitelnost. Na jejich základě autor uzavírá smlouvu se všemi potencionálními uživateli svého díla a tím jim některá práva k dílu poskytuje a jiná si vyhrazuje. Všem těm, kteří by chtěli jeho dílo užít tak říká, co mohou a co ne, aniž by ho kontaktovali a došlo ke konkrétnímu jednání. CC licence jsou v současné době velmi rozšířené a tak pokud potřebujete pro svůj projekt nějakou grafiku nebo text, a najdete jej s CC licencí, můžete je použít pro jakékoliv účely, které autor danou licencí povolil. Řada autorů poskytuje CC licencí určité způsoby užití záměrně, aby jiní lidé mohli dílo například zdokonalovat, rozvíjet a bezplatně užívat, aniž by museli řešit autorské zákony. CC licence jsou srozumitelné především proto, že používají k vyjádření způsobů užití piktogramy – grafické symboly. Tyto piktogramy lze chápat jako jednotlivé prvky licence, které se nejčastěji dělí na ty, které určují rozsah práv při užití díla a na ty, které tento rozsah naopak omezují určitými podmínkami, které je nutné respektovat. CC licence mohou upravovat užití nejen děl v elektronické podobě (tam je to nejčastěji) ale samozřejmě i v hmotné podobě. Staví na základu autorského zákona, proto je lze aplikovat jen na díla, které autorský zákon chrání (pod CC licenci nelze například zahrnout úřední díla atd. Stejně jako je tomu v případě autorského zákona). Z pohledu uživatele díla ošetřeného CC licencí je podstatné to, že užití díla je bezúplatné, uživatel může s dílem nakládat podle svých potřeb tak dlouho, dokud dodržuje podmínky daného typu licence. Další důležitou věcí je, že CC licence jsou vždy nevýhradní, takže pokud potřebujete výhradní práva k užití daného díla, musíte autora kontaktovat s žádostí o sepsání smlouvy s výhradní licencí. Do té doby může takové dílo užívat kdokoliv, kdo dodržuje podmínky CC licence. Pro uživatele díla pod CC licencí vyplývá ještě jedna povinnost – je nutné uvést jméno, nebo pseudonym autora, případně ostatní spoluautory; název díla (pokud existuje); odkaz na CC licenci (nejčastěji elektronický) a pokud jde již o upravené dílo, tak i způsob, jak bylo dílo upraveno.
Creative Commons licence se v současnosti stávají řešením správy autorských práv, zejména na internetu, kdy si mnoho lidí není jistých tím, co vlastně mohou nebo nemohou s dílem dělat. Usnadňují užití autorského díla a zpřehledňují podmínky, které autor pro užití stanovil. Zároveň tak přinášejí dostatek materiálu, který je dostupný zdarma a k nejrůznějším způsobům užití.
Autorské právo je složitá problematika, ale nikoliv džungle nepochopitelných zákonů, jak se někteří snaží tvrdit – ten, kdo si najde čas a zájem k prostudování zjistí, že základní pravidla jsou vlastně jednoduchá a specifické případy pak řeší různé detaily zákona. V současnosti, kdy se s autorským obsahem dostáváme do kontaktu prakticky nepřetržitě, je povědomí o právech autora velmi důležité a kromě morální roviny by mělo patřit k obecnému rozhledu každého z nás.
zdroje: www.creativecommons.cz
autorský zákon České republiky
připomínky a tipy: Basik (nyx.cz)