“Přehledný průvodce malířskými technikami s bohatou galerií obrazů, kreseb a ilustrací”
Autor: John Grant a Ron Tiner
Z amerického originálu THE ENCYCLOPEDIA OF FANTASY AND SCIENCE FICTION ART TECHNIQUES (Running Press, 1996) vydalo nakladatelství TALPRESS spol. s r.o., v roce 1997 jako svou 159 publikaci, první vydání. ISBN 80-7197-070-0
Počet stran: 176
Provedení: Vázaná brožura, bez obalu
Průměrná cena: 400,- Kč
Velikost: 22x22cm
Hodnocení: 8/10
Tato kniha sice není přímo v mém vlastnictví, ale prostřednictvím svého kolegy Karla Krupičky jsem měl dost času si ji prostudovat, za což mu děkuji.
Kniha se zabývá popisem, praktickými ukázkami a teorií technik, které jsou používány ve fantasy a science fiction malbě. Její záběr je ale samozřejmě větší a tak je možné si popisované techniky představit i v jiném odvětví, třeba ve scénáristice (kresby scén a postav) nebo v klasické malbě. Publikace je doslova zahlcena stovkami obrázků, jejichž kvalita kolísá mezi naprostými skvosty ale také podivnými a leckdy i nepovedenými malbami. Čtenář z obrázků získá docela slušný přehled o tom, jakými způsoby se dá kreslit.
Jako malou zajímavost na úvod bych rád zmínil to, že odbornou revizi textů knihy prováděl Martin Zhouf, takže jistá míra profesionálního přístupu je zaručena. Kniha začíná klasickým úvodem, kde se autoři zamýšlejí nad historií fantazijního umění, nad tím, kde se berou motivy a inspirace a také nad tím, jaké jsou možnosti jejich ztvárnění. První funkční kapitolou je KONCEPCE. Zde se můžeme seznámit s různou stylizací a koncepcí, hlavně figurálních motivů. Vše je doloženo obrázky různých autorů a jejich představ. Můžeme zmínit pododdíly jako třeba Spojování kreseb podle předlohy a podle fantazie, Čerpání z vlastní představivosti, Kresba na přebal, Knižní ilustrace, Příběh v obraze a vývoj postavy. Kapitola vlastně popisuje, jakými způsoby můžeme ztvárňovat své představy.
Následující oddíl je velmi důležitý, což je patrné už z jeho názvu: Nástroje a materiály. Velmi hezky jsou zde ukázané vzorky jednotlivých technik. U každého prostředku kresby nebo malby je několik čtverečků, v nichž jsou detailní výřezy toho, jak se s nástrojem pracuje. Takže u tužky najdeme třeba překrývající se barevné šrafování, stupňování pomocí stále tvrdších tužek apod. Z nástrojů jmenujme již zmíněnou tužku, dále pak kuličkové pero (velmi oblíbená skicovací technika), tuš, fixy, pastelové křídy a stříkací pistole. Ukázky jasně naznačují, jakých efektů lze docílit různými postupy, od šrafování, rozmazávání, negativního vyškrabávání, malby štětcem až po stříkání. V závěsu za technikami následují obdobně zpracované popisy materiálů – tedy barev. Jsou zde akrylové barvy, olejové barvy, kvaš a vodové barvy. Na ukázkách můžeme vidět efekty a různé postupy, jako třeba lazurování. Další stránky nesou názvy jako Smíšená technika a Podklady. V nich se lze dočíst něco o speciálních kombinovaných technikách a rovněž o podkladech vhodných pro malbu.
Pak následují jednotlivé teorie technik. Jako první je Alternativní realita, kde jsou různé náhledy na ztvárnění reality, např. dvojitá expozice nebo dvě reality v rámci jednoho obrazu. Tyto oddíly jsou koncipované tak, že na začátku je vysvětlena teorie (obvykle na půl nebo celou stránku), kterou následují praktické ukázky. To vše je zakončeno cvičením, kde jste vyzváni k určitým postupům a k docílení zadaného motivu. Další kapitolou je Antropomorfismus, kde se dozvíte, jak do svých neživých maleb umístit zneklidňující prvky lidského těla nebo obličeje. Pro komixové malíře je důležitá kapitola s názvem Řeč těla, kde je na jednoduchých příkladech ukázán výraz postav a jejich užití podle toho, v jaké tělesné pozici se nacházejí. Kapitola Charakterizace zase odhalí, jak si vytvořit určitý vůdčí charakter postavy, např. pomocí různých somatických podob obličeje nebo těla. Uvést můžeme třeba Vlasy nebo Přehnané charakteristiky obličeje a samozřejmě Oblečení. Zajímavou kapitolou jsou Komiksy. Zde se může čtenář naučit základní komixové postupy, např. různé pohledy a “záběry” postav, které svou podstatou ovlivňují vnímání diváka – např. nakloněný obraz dezorientuje, pohled shora dává tušit druhou osobu, která přihlíží, apod. Rovněž je ukázán pohyb v komixu, dynamika jednotlivých oken podle toho, co v nich je namalováno. Velmi nešťastnou kapitolou (jako snad ve všech případech jejího použití) je kapitola Počítačové úpravy. Zde se seznámíte tak leda s předpotopními filtry z Photoshopu z roku 1996. Toto odvětví zkrátka zaznamenává prudký rozvoj a není v silách knižních publikací ho použitelně zachytit. Následující kapitola s názvem Tvorové vás naučí, jak vytvářet fantastické tvory tak, aby byli nějakým způsobem funkční. Kapitola Posuny zase vnáší do obyčejných kreseb cosi, co diváka nutí si uvědomit, že to,co vidí je něčím podivným a ne zcela normálním. I obyčejný obraz bez tvůrčí fantazie se posunem, provedeným třeba jen několika tahy, promění v cosi nenormálního. Deformace tvaru, to je kapitola, která vysvětluje, jak deformovat tvary (hlavně lidskou postavu). Deformací lze dosáhnout třeba efekt přehnané perspektivy nebo dynamického zkreslení, které podtrhuje pohyb. Trošku úsměvnou kapitolou je Erotika a Exotika, která je pojatá v pravdě puritánsky. Jedna chabá ukázka malby podle fotografie (a ještě oblečené!) a nepochopitelné varování o autorských právech každé fotografie pro mě neznamená to, co se praví v názvu kapitoly. Tak snad někdy příště.Také kapitola Nadsázka se příliš nevydařila – snad jen obrázek excelentního Henryho Flinta ji zachraňuje. Podivné a odpudivě obludné deformace ženského těla od Stevea Crispa jsem skutečně nepochopil. Některá pravidla nadsázky jsou ale důležitá – např. pohled, kdy přikrčená postava vyplňuje většinu plochy obrazu vyvolává dojem její obrovské síly a dynamiky. Velmi zajímavou kapitolou je Falešná perspektiva. Posuny a deformace perspektivy navozují zvláštní a nevšední dojem, jakési dynamiky objektů a scén. Kapitola Hardware vysvětluje tvorbu kosmické technologie, např. kosmických korábů a hlavně jejich povrchů. Rovněž je sem zahrnut i hardware určený pro postavy, např. různé mechanické ruce, brýle a nástavby. Aby byla konstrukce postav úplná, následuje kapitola Humanoidi, ve které jsou obsažena pravidla pro kresbu humanoidních postav, jejich stavby podle prvotního drátěného modelu, poměry tělesných částí a také konstrukce funkčních, ale nelidských humanoidů. Další kapitola se nazývá Iluze prostoru a hloubky, kde jsou popsány základní postupy využití vzdušné a lineární perspektivy k vyjádření mohutnosti objektů, nebo jejich rozmístění. Konstrukci různých struktur, staveb a fantastických objektů popisuje kapitola Nereálné konstrukce, sice poněkud rozpačitě, ale některé důležité detaily se dozvíte, např. něco o výšce a velikosti nebo o umístění reálných prvků. Kapitola Umístění popisuje umístění různorodých objektů v kompozici obrazu, spíše ale svádí k tvorbě koláží a juxtapozičních celků. Velmi důležitou kapitolou je Osvětlení. Tuto kapitolu bych ale čekal daleko lépe propracovanou, např. hra světla a stínu na nahém lidském těle je záležitost, kterou ve skutečnosti ovládají jen skuteční mistři (např. Frank Miller). Kapitola se omezuje na osvětlení obličeje z různých zdrojů světla, na stínohru objektů nebo jejich hran či ploch. Rovněž naznačuje použití nereálného osvětlení nebo jeho modifikací pro dosažení mimozemského nebo cizího prostředí. Meč a magie je další kapitolou, na kterou při čtení knihy narazíme. Je to sled velmi zprofanovaných a frázovitých témat, což působí dost nudně. Z nepochopitelných důvodů je zde podporováno klišé klasického fantazijního umění, např. to, že kouzelník musí být vyhublý, dlouhý a křehký starý muž s bílými vousy a vlasy s velkými čelními kouty, nejlépe ve splývavé sutaně se stojatým límcem nebo s špičatou čepicí na hlavě. Proč by nemohl ale být kouzelník třeba naprosto anonymní a tajemná bytost ukrytá v plášti s kápí nebo proč by nemohlo jít o muže ve středních letech, s ošlehaným obličejem, ve kterém se zračí přibývající moudrost? Inu, klišé je klišé a mnoho autorů se ho bojí prolomit. Příkladem můžou být upírské filmy, kdy se prakticky všichni autoři snažili hraběte Draculu ztvárnit stejným způsobem – vysoký, bledý, černé vlasy, rubínové rty, uhrančivý pohled, oblečený v tom nejlepším společenském obleku doplněném pláštěm se stojatým límcem… prostě klišé. Pak Coppolla přišel s úplně jiným pohledem a již možná před tím se upíři mnohem více personalizovali a získali nové a zajímavé podoby v nejrůznějších béčkových filmech. I film Interview s upírem toto klišé znatelně boří. Nejvíce mě v této kapitole rozčílily ilustrace Steva Crispa, které nejenže jsou opravdu dětské, ale i dost naivní, co se týče funkčnosti nebo proporcí. Příkladem budiž kresba ženské bojovnice, kde jsou nepochopitelně uvedeny konvence, jako dlouhé nohy, maximum pohybu, praktičnost oděvu a to, že musí dosáhnout na své zbraně. Tyto body se dají zpochybnit. Každý, kdo se zajímá o lidskou postavu v umění mi musí dát za pravdu, že existuje několik somatotypů lidské postavy, nejčastěji se uvádějí tři – ekomorfní – křehce vyhlížející, s minimem svaloviny, hubený, kostnatý, ale i vytáhlý, u žen eroticky jednoduchý s dlouhými končetinami – typ modelky. Další typ je endomorfní – jemně zaoblený, podsaditý, s krátkýma rukama a nohama, často velkým břichem – u žen tomuto typu nejvíce odpovídá postava venuše, známé z archeologie. Poslední typ je mezomorfní – ideální typ pro malbu bojovníků, silná a těžká kostra, rozložité partie, svaly, u žen vyvinuté poprsí, břicho a zadek, atletické ruce a nohy. Jak je vidět, první typ je neslučitelný se třetím (kvůli dlouhým nohám), takže takto vyvedená bojovnice vypadá nepřirozeně, jako nějaký kříženec. Dobře si prohlédněte malby Borise Valleja. Každá jeho žena je trochu jiná, ale splňuje jednotlivé somatotipové podmínky. A to, že Boris použije mezomorfní, vyvinutou ženu s ne právě dlouhýma nohama modelky vůbec neubírá nic na její erotičnosti. Naproti tomu si Steve Crisp musí pomáhat ubohými triky patnáctiletého adolescenta, kdy nechává zpod velmi krátké blůzky vyčnívat dolní část prsou , čímž do půlky odhalí bradavky. Ani nemusím říkat, jak to vypadá ošklivě. Navíc ho zcela ovládlo klišé bojovnice – jeho žena má až přehnaně nakadeřené a dlouhé vlasy, je polonahá a hlavně – má vysoké boty s jehlovým podpatkem! Taková postava je prostě nefunkční. V boji by patrně prohrála, neboť by stačil jediný sek s otočkou, při kterém se tělo pro získání větší síly otáčí prudce okolo své osy a to si vyžádá trhnutí hlavou. Co udělají dlouhé vlasy při trhavých pohybech je snad jasné. Polonahá koncepce může být v některých ohledech příjemná, ale po čase to nudí. Mnohdy je mnohonásobně víc erotická postava ženy, která je zahalená v plášti a prochází zasněženou plání, než skoro nahá modelka poskakující po kusech ledu. Rozdíl v atmosféře takových výjevů je prostě obrovský. Pravidlo zní – nahota se nerovná zajímavost nebo erotičnost. Přílišné odkrytí umrtvuje fantazii a postava se tak stává nudnou a jednoduchou. Naopak vhodné doplňky nebo poodhalené partie dokáží mnohonásobně více. A posledním bodem, který snad již každý chápe, jsou boty s jehlovým podpatkem. To je naprosto v rozporu s prosazovanou konvencí o praktičnosti oděvu – jehlové podpatky v trávě? Na kamenité cestě? V horách nebo na ledu? Ale jděte, s tím se dá chodit po městských chodnících nebo se v nich předvádět v erotických klubech, ale boj nebo život dobrodruha je v nich zcela vyloučený. Tak jednoduchá věc, kterou autor nedocenil a vytvořil tak postavu, která je mixem několika somatotypů a připomíná prostitutku, která jde na karneval. Nebojte se bořit klišé, neboť klišé rovná se nuda. Další zvláštní kapitolou je kapitola s názvem Za zrcadlem. Jsou zde uvedeny triky pro zvýšení fantastičnosti pomocí zrcadel a zrcadlení. Jsou zde vodní hladiny a zrcadla, která nemusí vždy vrhat reálný odraz, čímž se zvyšuje efekt nenormálnosti a fantastična.
Dalším velkým oddílem jsou Témata. Pro tento oddíl platí poněkud zjednodušená koncepce, textu je méně a mnohem více se objevují velké reprodukce obrazů, na kterých se pravidla vysvětlují. Jejím prvním pododdílem je kapitola Velká fantasy. Její náplní je několik reprodukcí od autorů, kteří se podílejí na malbě “velké” fantasy, čímž se myslí třeba ilustrace knih. Nemůže chybět ani zmiňovaný Boris Vallejo. myšlenkou této kapitoly je to, že při malbě fantasy tématu pro obálku musíte myslet velkoryse a musíte určitými způsoby přehánět, ať už rozmístěním postav nebo jejich mohutností. Scéna musí vyvolat asociace s nepřemožitelnými hrdiny stojícími proti ještě silnějšímu zlu – výjev se zpravidla tříští přítomností ženy, která nese další atributy, jako strach, ale i erotiku a smyslnost. Následující kapitolou jsou Cizí krajiny, kde jsou naznačené konstrukce cizích a fantaskních krajin a jejich použití pro malbu. Imaginárně-experimentativní kapitolou je Fantazie. Tato kapitola se těžko charakterizuje, neboť přináší ukázky fantazie různých autorů, slouží tedy spíš pro inspiraci a jako ukázka toho, že za namalování stojí vše, co nás napadne. Kapitola Space opera předvádí sérii sci-fi témat, většinou kosmické lodi nebo různé roboty. Následuje ji kapitola Horor, který předvádí některé motivy a nápady v oblasti temné fantasy, které vyvolávají zneklidnění nebo dokonce nevolnost. Podivnou, ale originální kapitolou je Bizarnost. Zde se odhalují ukázky šoku, znepokojení a prvotního nepochopení, které autor vyvolává nezvyklým posunem představ. Aby byla kniha úplná, následuje oddíl, který je pro americké knihy typický – Publikování. Je až zarážející, jak samozřejmou věcí je knižní podpora autorských prací a začínajících umělců. Kniha bere jako naprostou samozřejmost, že čtenář – umělec chce své umění zviditelnit a zpřístupnit ostatním. Možná by bylo dobré, kdyby se tento pohled přenesl i do našich končin, což ale asi nebude tak jednoduché. Takže se alespoň poučíme o tom, jak uspořádat svůj soubor prací (portfolium), jak kontaktovat a jednat s nakladatelem nebo jinou příslušnou osobou. Kniha zcela jasně předpokládá, že každý, kdo pracuje a učí se má šanci uspět (velmi rozdílný pohled od naší “kulturní” scény, kde vás všichni co nejdřív udupou svou závistí a ignorantstvím). Na konci je zařazen rejstřík a poděkování.
A závěr? Knihu lze hodnotit jedině kladně, i když zkušenějšímu ilustrátorovi nebo malíři mnoho nového neřekne. Ideální je pro lidi, kteří začínají na uměleckých školách, nebo pro samouky, kteří obdivují fantasy malbu a chtěli by se jí také zabývat. Kniha samozřejmě není konečnou stanicí v hledání informací, spíš naopak – přináší mnoho nových pohledů a otázek, které si člověk bude chtít zodpovědět. Co bych knize vytknul je poměrně malé množství textu, který je spíše teoretický a málokdy popisuje přímo jednotlivé postupy, spíše nabádá k vlastním experimentů – což může být na druhou stranu dobrý záměr. Také výběr některých reprodukcí mě příliš nenadchnul, ale musím přiznat, že těch je jen velmi málo. Kniha by neměla chybět v knihovně žádného milovníka fantasy umění, i když nepřináší nic převratného, může se stát pro začínající autory dobrým pomocníkem, ale hlavně motivačním prostředkem, který stimuluje fantazii.