Chvíli jsem přemýšlel, jestli něco napsat, nebo ne. Nakonec zvítězil pocit, že ano. Na jednom známém zpravodajském serveru jsem si před pár dny přečetl nijak zvlášť senzační článek o situaci v Egyptě s návazností na českou egyptologii v čele s Miroslavem Bártou. Autor se snažil během rozhovoru egyptologa vmanévrovat spíše k rozboru bezpečnostně-politické situace a háček určité senzaceschtivosti spočívající v očekávání popisů katastrofického stavu věcí se také objevil. Na tom by nebylo ještě nic tak hrozného, zvlášť když jsem se za ta léta naučil podobné “informační zdroje” brát s rezervou. Pak jsem ale udělal věc, které se obvykle vyhýbám – kliknul jsem na komentáře ke článku.
Člověk, co se na internetu pohybuje skoro dvě dekády už moc dobře ví, že v zájmu zachování svého duševního zdraví by komentáře na běžných serverech neměl číst. Je to obvykle přehlídka toho naprosto nejhoršího, co jsou schopni lidé s klávesnicí vyplodit. Komentáře dokonale odrážejí povahu většiny českého národa, která všemu rozumí (od politky, ekonomie, práva, medicíny až po opravdu úzké věděcké disciplíny), zároveň však často zobrazují naprostou ubohost a prázdnotu (a tím nemyslím jen intelektuální ale i argumentační) a celou přehlídku negativních vlastností, které pod rouškou domnělé anonymity vyplavou snadno na povrch. Naštěstí je zřejmé, že diskutujících ubožáků je jen určité, omezené množství (donekonečna obrážející všechny hlavní portály), protože normální člověk s reálnými aktivitami a ochotou svůj život žít, nemá na kolovrátkovité tlachání a výkřiky v komentářích vůbec čas. Komentáře většinou nezajímají nikoho jiného, než ty, kteří je v poblouznění vox populi tvoří. Servery, které mají komentáře hodnotné, kde se drží úroveň a rozvíjí se, případně obohacuje, téma článku, by se daly spočítat na prstech rukou lesního dělníka.
Úroveň komentářů pod články je však téma tak notorické, že by mne ani nenapadlo o něm psát. Co mne donutilo k nějaké reakci byl obsah pod konkrétním článkem, který jsem zmínil v úvodu. Jde o věc, která je daleko závažnější a nejen že přesahuje tento daný rozměr, ale zároveň se i samovolně vyvíjí, pod vlivem sociální a ekonomické situace, ale také v souvislosti s masivní lhostejností a ignorantstvím ve většinové společnosti. Miroslav Bárta si (velmi decentně) postesknul nad špatným stavem financování práce českých egyptologů. Ječení po státních financích, které lze vidět napříč obory to rozhodně nebylo. I tenhle malý povzdech ale pro řadu lidí zcela přehlušil hlavní informační body v rozhovoru a stal se pro ně tím zásadním, za co je nutné Bártu zlynčovat. Je mi jasné, že část “diskutujících” (musím použít úvozovky, protože to, co dobytek v komentářích často předvádí nelze diskusí vůbec nazvat, nemluvě o tom, že jde nejčastěji o výkřiky bez jakékoliv ochoty k diskusi) píše svoje komentáře cíleně jako provokaci, jiní zase doslova trollují v očekávání patřičné reakce. To je paradoxně ještě to lepší, co semůže stát, co je ale nejhorší, je právě čistý, civilní a patřičně primitivní názor, který se proplétá napříč komentáři u řady článků a za kterým není možné vytušit prvoplánovou snahu provokovat. Zkrátka, vědomí toho, že takové názory jsou opravdové a upřímné, je děsivé stejně, jako to, co se v nich říká a také to, že nejsou zdaleka tak vzácné, jak by se mohlo zdát (někdy mohou tvořit i 80% “diskuse”, která se kolem nich zacyklí). Převažujícím míněním v tomto případě bylo, že “nás nějaký Egypt a nějaké vykopávky vůbec nezajímají, to je věc Egypta a běžte si tam hrabat za své a ne za peníze z našich daní”. Každá formulace odpovídala míře vývinu mozku a intelektu svého pisatele, jak to v takových “diskusích” bývá, ale většinová rezonance byla zcela jasná.
Když si člověk snadnou úvahou spočítá, kolik takových peněz z daní se promrhá nebo naprosto cíleně rozkrade, aniž by to přineslo státu a jeho občanům nějaký užitek, je financování podobných projektů naprosto marginální. A česká egyptologie ten užitek má. Samozřejmě, typického českého omezence opravdu neosloví, že čeští egyptologové patří mezi světovou špičku s dlouhou tradicí a zasloužili se o mnoho důležitých objevů ale i o uchování nálezů a památek, nemluvě o publikační a výukové činnosti a mezinárodním renomé, které z toho plyne. Jednou, když by mohl být Čech zase na něco hrdý to raději zadupe do země svou neskonalou lhostejností a ignorantstvím. Pak se spolu stejně mentálně postiženými probírají zdejší situaci a nadávají na cokoliv, co je po ruce, včetně českého národního uvědomnění a hrdosti (abych jim nekřivdil, když se hraje hokej nebo fotbal, jsou z nich najednou Češi nejčechovatější). A takových oborů, které potřebují peníze od státu, protože nejsou přímo ekonomicky produktivní, je celá řada a jejich zhodnocení leží někde jinde, než ve finančních tabulkách.
Schopnost vnímat světové kulturní a přírodní dědictví jako i své vlastní je něco, co je zmíněným lidem zcela cizí. To, co je zajímá končí za dveřmi jejich bytu či domu, v lepším případě za katastrem jejich města. Co je jim do nějakých starých krámů zahrabaných v písku v místech, která nedokáží ani najít na mapě, natož aby to sponzorovali ze svých daní (v domění, že jde o astronomické částky). Přitom jsou to schopni kolikrát říct lidé, kteří pěkně v klidu sami natahují ruku ke státu pro různé úlevy na dani, příspěvky na děti a na bydlení.
Mnohem raději dám z daní část peněz na to, aby se vložily do projektů, které neleží jen v té “spotřební” rovině, nebo s pragmatickým výnosem, než abych je odevzdal s vědomím, že se jen přerozdělí lidem, kteří nejsou ochotni pracovat nebo vzít zodpovědnost za svůj život na sebe. Některé věci mají zkrátka přesah a přinášejí užitek i jinak, než přímo finančně. Řada národů nám vytýká neschopnost se pro něco nadchnout a být hrdí na ty, kteří od nás skutečně něco dokázali. Je to české stigma společně se snahou o useknutí všeho, co jen trochu může přesahovat průměr, co není většinovou myslí jednoduše pochopitelné. Stálá normalizace je s námi na každém kroku a přístup lidí, kteří svoje omezené názory vykřikují právě v takových diskusích to jen dokládá – společnost normalizuje sama sebe.
Nechci hájit nesmysly a financování ze státních peněz čehokoliv (přihlásit se o grant je schopen opravdu kde kdo), ale to, že když některá věc nemá pro občany okamžitý konzumní efekt neznamená, že by ji stát neměl podporovat. Drtivá většina průměrných Čechů nikdy nebude číst knihy o Egyptě, nikdy se nebude zajímat o historii jiných cvilizací a národů (natož o svou vlastní), nikdy nebude poslouchat hudbu produkovanou státem placenými hudebními tělesy, nikdy nebude navštěvovat operu, divadlo nebo balet, na které také přispívá stát, ani se nebude zabývat řadou jiných aktivit, které de facto platí v daních. Že je to nezajímá neznamená ale, že to nezajímá někoho odjinud, z ciziny, ze světa. Že to vytváří naše renomé, náš obraz ve světě coby země s kulturou a s hrdostí na svoje lidi. Když nemohu být v životě špičkovým vědcem, lékařem, sportovcem nebo umělcem, není dobré se podílet na úspěchu za celou zemi tím, že malým zlomkem ze svých daní takovou aktivitu podpořím? Protože ten finální efekt se rozprostře na celou zemi, jak už z historie víme. A mně bude dělat radost, když někde zaznamenám respekt k tomu, co lidé od nás dokázali a těch pár korun z daní mi za to bude stát, stejně jako v případě českých egyptologů (což je jen malý, demonstrativní příklad za všechny).