V současnosti, kdy mají lidé mnohem více času na sebe než dříve, a také prakticky neomezené možnosti komunikace, se stal internet doslova bojištěm, kde se střetává bezpočet názorů. Lidé k tomu dokonce internet přizpůsobují, vytvářejí nejrůznější komunikační fóra, servery umožňující komentovat doslova cokoliv.
Internet více než kterékoli jiné médium dává lidem šanci vyjádřit se více než kdykoli dříve. Pokud se obrátíme do ještě relativně nedávné historie, a to k počátkům 20. století, můžeme vidět, jak se lidé, díky přirozenému rozdělení společnosti tehdy mohli a měli čas vyjadřovat k umění. Umění je méně než kdykoli předtím záležitostí relativně uzavřené společnosti lidí. Zatímco nové umělecké směry, či školy, byly posuzovány poměrně úzkým okruhem odborníků či kritiků, ostatních umělců, sběratelů nebo zkrátka společenskou vrstvou vzdělanců, dnes se k umění a výtvarnu vyjadřují lidé se sotva dokončeným základním vzděláním.
To bylo dříve naprosto nemyslitelné, obyčejný nevzdělaný člověk neměl k umění de facto přístup, a od té doby udělala společnost jistě velký krok. Galerie a muzea jsou dnes přístupná všem, umění má možnost obohacovat a vizuálně podněcovat všechny bez rozdílu. Obrácenou stranou mince je bohužel to, že lidé, kteří se dříve věnovali pouze adekvátnímu druhu zábavy a neměli ani potřebu vyjadřovat se k věci jim tak vzdálené jako je umění, dnes mají mocný prostředek v podobě internetu vyjádřit svůj názor naprosto ke všemu. A to anonymně. Věřím, že většina z nich by osobně bez prostředku internetu nebyla sto své názory vyjádřit a obhájit, protože nestojí na žádných relevantních základech.
Vzhledem k zaměření DarkArtu je logické, že jsou v hledáčku především oblasti kreativní lidské činnosti, kde přichází ke slovu tvůrčí myšlení, dovednosti a samožejmě i talent. Na bezpočtu internetových stránek lidé prezentují svou tvorbu a zároveň komentují práci ostatních. Mnozí z nich své komentáře považují za konstruktivní kritiku – slovní spojení, které se stalo v těchto kruzích doslova zaklínadlem. Je to tak ale doopravdy? Skutečně je každý komentář konstruktivní kritikou? Vědí vůbec účastníci plamenných diskusí nad tím, či oním příspěvkem, co kritika vlastně je?
Kolem internetové kritiky panuje mnoho mýtů, omylů a falešných doměnek. Některé lze vyvrátit logicky, jiné jsou jen otázkou pocitu, slušnosti a tolerance. Dnes má možnost komentovat kdokoliv cokoliv, což je sice úžasné z pohledu lidské svobody a pokroku, ne však ale z pohledu oborů, které pro hodnotný komentář vyžadují jisté znalosti. Dobře myšlená a správně podaná kritika je skutečně konstruktivní, protože pomáhá autorům v rozvoji, ukazuje na chyby, nedostatky, ale zároveň i na věci, které byly provedeny správně, či invenčně. Většina lidí má pocit, že kritika je z podstaty věc negativní, že jde o cosi špatného. To je první z omylů, kterého se dopouštějí. Kritika má být vyvážená stejně jako misky vah, jenom tak neškodí autorovi, ani samotnému kritikovi. Vedle střízlivého přistupu, kdy se zmíní chyby případně věci, které se nepodařily, je správné zmínit i to, co je na práci dobré. Pochopení práce je prvním krokem k jejímu posouzení. Jaké jsou tedy další omyly, kterých se lidé dopouštějí?
Názor versus fakta
Lidé často zaměňují svůj názor za fakta. Kritika by měla stát na faktech, která jsou nezpochybnitelná, jasně prokazatelná. Jestliže je v krajinomalbě zcela zjevně špatná perspektiva a nejde o autorovu stylizaci, je to fakt, který je zřejmý. Zkušený kritik dokáže tento fakt odhalit a použít ho pro své hodnocení. Je to tedy objektivní pohled, který sbírá fakta. Naproti tomu názor se sice o fakta může opírat, ale je to již subjektivní zhodnocení řešené práce. Jedním z nejčastějších omylů je tedy záměna subjektivního názoru s objektivním faktem. V praxi je to nejčastěji úvaha: Mě se to nelíbí, je to proto špatné. To je hrubá chyba, ale skrz toto zkratkovité vidění bohužel posuzuje většina lidí. To, že se mi něco nelíbí je čistě můj subjektivní dojem, který ale neznamená že práce je skutečně špatná, protože to je jen můj názor a deset dalších lidí může mít názor zcela opačný. Je nutné se umět na práci podívat objektivně a skrz fakta analyzovat, zda je skutečně dobrá, nebo ne, nezávisle na osobním dojmu. Toto dokáže však málokdo, díky tomu není nutné brát většinu názorově stavěných kritik jako směrodatných.
Líbí, nelíbí
Jedno z nejotravnějších hodnocení vůbec. Každý s inteligencí větší, než houpací kůň chápe, že žádné dílo se nemůže líbit všem, bylo by smutné, kdyby to tak bylo, náš svět by se stal nudný. Rozmanitost dělá život tak zajímavým, každá unifikace je špatná. Proto sdělovat autorům jako na běžícím páse své líbí/nelíbí nemá žádný přínos, nepomáhá, nesměruje, nevysvětluje. Líbí i nelíbí, pokud má nějak souviset s konstruktivní kritikou, se musí opírat o nějaká fakta, která je třeba zmínit. Je dobré autorovi říct, proč se vám jeho dílo líbí, on to ocení. Prosté líbí/nelíbí souvisí pouze se subjektivním hodnocením, a pokud objektivně shledáte práci dobrou, i přes to, že to není váš šálek čaje, tak raději mlčte, protože váš subjektivní pohled není v takovou chvíli pro autora důležitý. Sami za sebe byste měli být schopni rozvíjet objektivní hodnocení věcí, pokaždé, když se vám na mysl vloudí ono “nelíbí”, umět začít myslet analyticky a podívat se na práci i jinýma očima. Chce to ale jistou úroveň, kterou většina komentátorů postrádá.
Zajímavým faktem také je, že ono halasné “nelíbí” je dosti typické pro Čechy. Na zahraničních fórech a diskusích je snadno vysledovatelný přístup, kdy se lidé vyjadřují většinou k věcem, které je nějak zaujaly, které se jim líbí. Ostatní nechávají být bez odezvy. Ne tak u nás, kde musí každý stuj co stůj autorovi sdělit, že se mu to nelíbí.
Ukaž mi své práce
Jde zřejmě o jeden z nejrozšířenějších mýtů vůbec. Často mu propadají nezkušení nováčci, nebo lidé, co nezapojili mozek. Na fórech a v komunikačních kanálech se vyskytuje s notorickou pravidelností. Často souvisí s negativním vyzněním kritiky, kterou autor bere jako útok. V obraně pak po kritikovi požaduje ukázku jeho prací, aby tak mohl zhodnotit, jestli kritiku přijme či ne. Toto jednání stojí na pocitu, že pokud kritik také nemaluje, nefotí, nesochaří či nekreslí, nemá právo kritizovat. To je však omyl, který se ale objevuje stále znova. Kritik nemusí umět nic proto, aby mohl pronést kritiku. Nemusí umět napsat symfonii, nemusí umět namalovat obraz na plátno, dokonce nemusí umět ani uplácat bábovičku z hlíny. Mnoho renomovaných kritiků nikdy nic netvořilo, možná právě to jim umožnilo si držet správný odstup a střízlivý pohled. Proto pokud někdo vysloví nějaké kritické připomínky k vaší práci, nechtějte po něm, aby ukázal, co umí on, protože se touto žádostí zaručeně zesměšníte.
Nadruhou stranu je zde jedna důležitá věc, která je často přehlížena. Ač může komentovat každý, ne každý může dát opravdu fundovanou a konstruktivní kritiku. K férové kritice a k pochopení práce je totiž potřeba kromě případného kontextu znát i mnoho věcí z oboru. Jen takový člověk může mluvit skutečně k věci a jeho komentář má hodnotu. Je protipólem laiků, kteří touží za každou cenu sdělit své názory, ale přitom nevědí o dané technice, či oboru vůbec nic. Nevědí, jak se maluje olej, neznají dějiny umění, nedokáží dát věci do souvislostí, přesto ale musí stůj co stůj napsat svůj názor. Buďte v klidu, a takové názory ignorujte, protože nejsou podpořeny ničím, není je nutné brát vážně. V současné době komunikační svobody tvoří tyto komentáře většinu komunikace a všem by se ulevilo, kdyby zmizely. Často slouží spíš k posílení ega pisatele, k jeho vlastnímu přesvědčení, že dané věci rozumí. Je proto dobré vědět, nakolik se kritik v oboru orientuje, jestli je možné jeho kritiku přijmout, nebo ne. Nemusí umět nic tvořit, od toho jse tu vy, ale musí se orientovat v tom, co říká, mít určitou úroveň vědomostí, které podporují jeho komentář. Pokud není takto vybaven, nemá smysl ztrácet s takovým názorem čas, nestojí ani za přečtení, komentáře laiků vás nikam neposunou.
Umístění práce na internet znamená očekávání komentářů
Další rozšířený omyl, který se traduje v každé diskusi a propadají mu opět nejčastěji laici, nebo lidé, co potřebují budit falešný dojem, že věci rozumí. Internet je svobodé místo a jedním z jeho velkých výhod je okamžitá reflexe. Jakákoliv zpráva, novinka, informace, ale i výtvarná práce, nebo jakýkoliv tvůrčí počin může být ihned po zveřejnění okomentován. To ale neznamená, že to je bezpodmínečně nutné. Bohužel, mnoho lidí propadá dojmu, že tím, že autor svou práci vystaví, automaticky očekává jejich názory a komentáře. Často je problém i v konkrétním systému, ve kterém autor publikuje a nemá možnost komentování své práce zablokovat, jednoduše proto, že o komentáře nestojí, což je jeho svaté právo. Toto je důležité respektovat a nevnucovat svůj názor nebo kritiku za každou cenu. Zkušení autoři již neposlouchají masu laiků, kteří díky pokroku technologií dostali možnost se vyjádřit kdykoliv k čemukoliv, aniž by tomu rozuměli. Zpravidla si vybírají ve svém okruhu lidi, kterým důveřují, věří v jejich úsudek i kritiku. Není na tom nic špatného, nemusí to být zrovna vaši přátelé, co vás plácají po ramenou, to by nebylo k ničemu – spíše lidé, co k vám přistupují fér a mají potřebné vědomosti k tomu, aby mohli vaše snažení posoudit. Jejich rady jsou daleko přínosnější, konkrétnější a vyzrálé, narozdíl od laických nesmyslů z nejrůznějších fór a diskusí. Pokud bude autor hledat reakci tam, dostane tisíc a jednu radu, jak to udělat, jeden bude tvrdit, že by přidal více modré, druhému se nebude líbit formát a způsob kompozice, třetí bude tvrdit, že námět už někde viděl a je proto jej nutné zpracovat jinak, atd. Kdyby autor bral vážně všechny tyto komentáře, názory a připomínky, nikdy by nic nevytvořil, a neustále by se jimi musel zabývat. Řídit se komentáři anonymních lidí z internetu nevede nikam. Daleko lepší je svou práci konzultovat s konkrétními lidmi, o nichž něco víte a jejichž názor má váhu.
Autor, co nesouhlasí s kritikou je arogantní namyšlený osel
Opět omyl, který vyvolává často bouřlivé diskuse. Autor má právo na ignorování vašeho příspěvku, nebo na nesouhlas s tím, co jste napsali. U autorů, kteří už něco mají za sebou je to logické, protože urazili kus cesty a některé oblasti již zvládli, proto danou věc udělali tak, jak ji udělali, rozumí tomu. Z tohoto důvodu nepotřebují připomínky lidí, kteří jim radí, jako by šlo o začátečnickou práci. Je na autoru samotném, co si z kritik a komentářů vezme a co ne. Samozřejmě, sebekritický a sebereflektivní autor by měl mít dostatek pokory k tomu, aby dokázal přijímat kritiku. Jak ale bylo uvedeno výše, nemusí ji přijímat od každého, to by se buď zbláznil nebo by nikdy nic nevytvořil, pro kritiku si může jít k osobám, jejichž názor, ať je pozitivní či ne, uznává. Laik často nepozná některé oborové postupy, nebo věci, které třeba autor udělal záměrně proto, že již ví, jak daná věc funguje. Analfabetická kritika laika, který věc zjevně nepochopil, pak působí nesmírně otravně. Jako autor nemáte povinnost vysvětlovat diletantovi, proč jste něco udělali tak a něco jinak. Zároveň by to ale neměla být zástěrka pro kamuflování svých chyb. Pokud je chyba objektivně zjevná, je fér si ji připustit a poučit se z ní.
Šlo by to udělat lépe
Neuvěřitelně otravné komentáře, které nemají s konstruktivní kritikou nic společného. Přesto se to jimi v diskusích jen hemží, zvlášť z úst (klávesnic) lidí, co nejsou schopni takový výrok fakticky podpořit. Možná to pramení z patologické touhy uživatelů internetu neustále něco komentovat a tím se zviditelňovat. Ale komentáře typu: Šlo by to udělat lépe… Zapracuj na stínování… Ta kompozice je špatně atd. jsou nejen nicneříkající, ale obtěžující. Když už se chcete vyjádřit k věci, která vám v práci nesedí z nějakého důvodu, musíte být schopni říct proč a jakým způsobem měla být řešena. Šlo by to udělat lépe… Jak? Co konkrétně je tedy třeba udělat, aby to bylo lepší? Pokud nejste schopni toto autorovi sdělit konkrétně, nebo mu to sdělujete na základě subjektivního, tudíž neobjektivního pocitu, tak raději mlčte.
Další poměrně oblíbeným přístupem je, říkat autorovi, jak byste to udělali vy. To je opravdu věc, která dokáže “potěšit”. Autor toří svou práci na základě své fantazie, svého pohledu, svého vnímání. Je to osobní přístup, který, pokud je na úrovni, má rukopis a charakter. Proto je daná věc udělána tak, jak je a vaše řeči o tom, jak byste to udělali vy, jsou pro autora bezpředmětné, jeho to nemusí vůbec zajímat, protože nemá váš pohled, nemá vaši fantazii, má svou. Pokud cítíte tak moc nutnost udělat tu věc po svém, tak to prostě udělejte, ale neobtěžujte s připomínkami autora. Komentáře začínající slovy: Já bych to udělal… raději ani nepište, nemají moc smysl. Naproti tomu lze napsat zcela objektivně, že např. kdyby autor použil modrou barvu místo zelené, lépe by docílil kontrastního poměru s další barvou a dílo by působilo lépe. Jenže, to je již odborný a objektivní pohled, kterého není mnoho lidí schopno.
Často je lepší mlčet
Lidé si velmi rychle zvykli na možnost komentování prakticky čehokoliv, pokud jim je k tomu dán prostor. Tráví tím velké množství času, často zcela zbytečně. Je dobré poznat, kdy je komentář očekáván, nebo kdy je to vhodné, zrovna tak, jako poznat, že je komentář zbytečný. Pokud vás určité dílo nijak nezaujalo, nenašli jste k němu cestu, nebo jej nedokážete pochopit, je lepší mlčet. Výsledný komentář by nepomohl ani autorovi, ani vám. Není nutné okomentovat vše, nechte si to pro práce, které vás nějakým způsobem oslovují.
Empatie a kritika coby útok či odplata
Typický problém nezralých jedinců, kteří používají kritiku (jejich tlachy nelze ani kritikou nazvat, to by byla urážka oboru) v osobních sporech, coby zbraň, nebo lépe řečeno pomstu. Nic je nepotěší víc, než špína, kterou mohou na něčí práci naházet. Zkušený autor jejich osobní komplexy schované pod roušku “objektivní” kritiky hned pozná a není nic špatného na tom je cenzurovat. Nepomáhají nikomu a šíří napříč obory jen zlobu a závist. Kritika, pokud má být na úrovni, musí být fér. I kdyby byl autor nafoukaný, nebo nebyl zrovna člověkem, který vám sednul, nesmíte přenášet osobní antipatie i do kritiky. I nepříjemný mrzout může stvořit nádherné věci, které mají hloubku, nápad a přinášejí lidem radost a hrají na struny fantazie. Osobnost autora sice souvisí s jeho tvorbou, ale nelze ji zmiňovat v případě hodnocení jeho práce. Je důležité se oprostit od osobního pohledu a zabývat se pouze dílem. Internet má, i přes různé snahy, stále mírný nedostatek v tom, že vyjadřovat přes ironii, nebo naopak upřímnou reakci může být někdy zavádějící. Dobře míněnou radu nebo komentář si může autor přebrat jako ironickou a útočnou řeč, funguje to samozřejmě i opačně a emotikony to zrovna neusnadňují. Proto pokud někomu píšete kritiku nebo komentář, snažte se zapojit trochu empatie a pokuste se vcítit do autora, kterému takový příspěvek přijde. Nepište nic, co by vadilo i vám, představte si, co byste dělali, kdyby vám takový komentář přišel. Napsat férovou kritiku neumí jen tak někdo a pokud toho nejste schopni, raději mlčte. Používání negativně znějících příspěvků na základě podpory vlastního ega je bohužel častým jevem, který ale spolehlivě takové pisatele zařadí do škatulky, jejímž obsahem se autor vůbec nemusí zabývat. Někdy je to ale těžké, protože útoky dokáží být neuvěřitelně otravné a osobní.
Závist jako oboustranný argument
Tradiční lidská vlastnost, v bohužel Čechách velmi častá. Je faktem, že mnoho lidí skutečně druhým závidí jejich úspěch, dovednosti i fantazii a nápady. Dokáží se tím patologicky užírat až k tomu, že začnou autora cíleně poškozovat, nejlépe právě psaním “konstruktivní” kritiky, která ale není nic jiného, než špína, za kterou se schovává léčba vlastního komplexu z neúspěchu. Na druhou stranu, autor musí umět poznat, zda jde o takový případ, nebo jestli je kritika skutenčně na místě, ač břitká, bez příkras. Pokud pak začne nepříjemné vypíchnutí chyb svádět na osobu kritika, coby závistivého člověka, může se před ostatními zdiskreditovat, protože nedokáže přijmout skutečně objektivní kritiku a aby ji zlehčil a znevážil, označí ji jako produkt závisti.
Závěr
Z opravdu dlouhého článku je vám jistě zřejmé, že konstruktivní kritika není cokoliv, co se napíše jako komentář. Má svá pravidla a zákonitosti a souvisí se schopnostmi a znalostmi kritika, který musí být dostatečně na úrovni a vzdělán tak, aby dokázal objektivně dílo zhodnotit. Jen takové komentáře může autor přijmout a poučit se z nich. Pokud jste laikem, nemůžete se pak divit, když se vaším názorem, lépe však komentářem, autor nezabývá, protože pro něj nemá přínos. Pokud nerozumíte dané technice, pokud nevíte, jak se maluje, fotografuje, nebo sochaří, pokud nemáte přehled v terminologii, neznáte dějiny umění, nechápete kontexty prací, či neumíte dát věci do souvislosti, nesnažte se psát kritiku, i kdybyste to mysleli dobře. Autora zcela jistě potěší to, když mu napíšete, jak na vás jeho dílo působí, jak ho vnímáte, co se vám na něm líbí a proč se vám to líbí. Takový přístup může být daleko hodnotnější, než snaha najít na díle za každou cenu chybu.
Snažte se rozlišovat, které dílo si komentář zaslouží a které ne. Je pravdou, že dnes může tvořit každý, což vede k zahlcení obrovským množstvím prací, z nichž jen zlomek má skutečně hodnotu. Tvořit sice může každý, ale schopností tvořit opravdu dobré věci je nadán jen zlomek lidí. Jen orientace a sebevzdělávání v daném oboru vede k lepšímu pochopení toho, co je skutečně dobré a co ne, usnadní vám to případné komentáře, které najednou budou mít daleko větší hodnotu, než otravné a přízemní líbí/nelíbí. Bude to dobré jak pro vás, tak pro autory.