H.R. Giger mimo dobro
velká retrospektivní výstava v Praze
13.04. – 13. 07. 2005
Ve středu, 13. dubna se to, na co čekaly řady lidí dlouhé měsíce, stalo skutečností. Velká retrospektivní výstava H.R. Gigera byla otevřena v prostorech Národního technického muzea v Praze. Výstava se do Prahy přesunula z Paříže a svou ojedinělou koncepcí se řadí k tomu nejzajímavějšímu v oblasti umění za několik posledních let. Vystaveno je totiž mnoho prací ze soukromých sbírek, z nichž některé jsou na výstavě k vidění vůbec poprvé. Už jen z tohoto důvodu je doslova hříchem tuto jedinečnou příležitost propásnout, neboť je velmi pravděpodobné, že v této podobě se výstava nebude nikdy opakovat. Na výstavě můžete obdivovat legendární díla z atelieru H.R. Gigera, velké panelové obrazy, plastiky a instalace nábytku. Výstava mohla být ještě rozsáhlejší, kdyby se jí účastnily i exponáty z muzea ve švýcarském Gruyéres. Nájem prostorů muzea ale stojí měsíčně velké peníze a H.R. Giger si jej nemohl dovolit nechat skoro rok zavřené, proto některé věci (obrazy ze série Spell, plastiky Ghost Train a Sil a další artefakty a malby v muzeu ponechal, jakož i vzpřímeného vetřelce ve vitríně, kterého jsem na výstavě v Praze opravdu postrádal). I přes tento fakt je výstava nádhernou přehlídkou Gigerova fantastického umění i dokonalé řemeslné práce s airbrushem.
Zákulisí výstavy skrývá mnoho zajímavých věcí, o kterých snad organizátoři promluví časem, například bojkot Gigerovy výstavy Národní galerií v čele s panem Knižákem osobně a dokonce i údajně Správou Pražského hradu a kanceláří prezidenta. Z tohoto důvodu byl velký problém sehnat odpovídající výstavní prostory, které by mohly výstavu pojmout. Naštěstí proběhlo jednání s Národním technickým muzeem, které požadované prostory mělo, ale bohužel v havarijním stavu. Jednání o prostorech probíhala někdy na podzim 2004 takže na rekonstrukci už mnoho času nezbývalo, i když byla výstava v Paříži prodloužena. Málokdo si totiž uvědomuje, že výstava je pojištěná na závratné sumy a aby pojišťovna uznala prostory, musí být náležitě zkolaudovány. Proto bychom měli ocenit to, že se vše povedlo v termínu, byť prostory připomínají spíše stavbu.
Díky našemu napojení na úzkou skupinku lidí kolem H.R. Gigera jsme měli mnoho informací z první ruky a v mnoha ohledech nám tito lidé pomohli. Proto jsme mohli jistým způsobem sledovat dění těch tří dní, kdy se výstava otevírala poměrně podrobně. Všechno začalo v úterý, v hudebním klubu Futurum na Smíchově, kde měl koncert Bruno Ferrari. Na chvíli se tam objevil i Giger, se svým doprovodem, z něhož mě zaujal asi nejvíc Leslie Barany, který doslova vyzařoval energii. Sám mistr promluvil s pár lidmi, tuším, že dal krátký rozhovor a nechal se vyfotografovat. Sám se procházel po parketě a mezi lidmi, čehož jsme využili a vrhli se na něj s prosbou o fotku, s čímž neměl sebemenší problém a na slova Honzy Podškubky o lásce k jeho umění reagoval svým typickým úsměvem. Bohužel kvůli hluku v klubu nebyla žádná další konverzace příliš možná, a navíc Giger za chvíli zmizel. Společně s Angelem jsme udělali pár fotek, ale znáte to, bez pořádného vybavení se v klubu fotí těžko. O podrobnostech vernisáže nás informoval David Jahn i Marco Witzig, sběratel Gigerových obrazů.
Výstavu pořádala agentura PP produciton a Národní technické muzeum ve spolupráci s dalšími subjekty. Celkově lze říct, že organizace i celková propagace výstavy selhala a způsobila svým amaterismem problémy nejednomu návštěvníku vernisáže, i druhého dne výstavy. Pořádající agentura sice připravila výstavu, ale mnoho věcí a zvláště vernisáž nejen že nezvládla, ale ještě se zachovala k návštěvníkům arogantně a přezíravě. Ale všechno popořadě. První amatérský přístup byl již v tiskové konferenci, která proběhla v prostorech NTM 15. března. Účast novinářů mizivá, jejich informovanost ještě menší, evidentně neměli potuchy, kdo H.R. Giger je. Naštěstí pár zasvěcených lidí dorazilo. Organizace mírně chaotická, na plátně za řečníky byl promítán zajímavý dokument o H.R. Gigerovi, ale díky osvětlení a zvuku úplně k ničemu, místo něj je potom novinářům promítnut krátký klip ze Second Celebration of the four, což je pro nezasvěcené úplně zbytečné, neboť se z něj nic nedozvědí. I kurátor výstavy Ivan Mečl se v proslovu dopustil řady faktických chyb, zdá se, že nejfundovanější osobou zůstává David Jahn. Dojem z tiskové konference byl tedy rozporuplný, jako prezentace jednoho z nejslavnějších umělců naší doby před novináři se čekalo víc.
Opravdový průšvih ale měl teprve nastat. Ani na této tiskové konferenci PP production nebylo schopno oznámit, jak to bude se slavnostní vernisáží, vstupenkami a případným fotografováním. Oficiální stránky výstavy nejvíce připomínají pověstný dort pejska a kočičky, nemastné a neslané, zplácané dohromady a poskytující jen ty nejobecnější informace. Byly postupně doplňovány a některé sekce (například zákulisí) opravdu vyvolávají řadu otazníků, co to jako má být. Prezentaci jedné z nejdůležitějších výstav naší historie si opravdu představuji jinak. Troufám si tvrdit, že některý z Gigerových fanoušků by dokázal postavit daleko vkusnější a funkčnější stránky, nemluvě o tom, že by byly jistě zadarmo. PP production na těchto stránkách představilo i partnery akce, mezi nimiž nechybí oficiality, ale i komerční organizace a mediální partneři. Nemusím vůbec podotýkat, že DarkArt byl naprosto ignorován a dokonce byl zákaz na něj uvést odkaz. Zato média jako časopis Umělec, která o Gigerovi v životě nenapsala ani čárku zmíněna jsou, jakož i internetové portály. Přitom DarkArt a ještě před ním stránky Visor Graphic přinášely kompletně přeložený Gigerův životopis, seznamy knih a filmů, informace o něm a o jeho expozici v Gruyéres jakož i překlady některých rozhovorů. Díky naprosto nedostatečným informacím se paradoxně fanoušci výstavy obraceli právě na DarkArt, který od začátku považovali jako regulérní zdroj informací o H.R. Gigerovi v češtině. Díky amatérské a diletantské práci PP production jsem řešil denně několik mailů, ICQ a SMS zpráv, aniž bych byl organizátor a nebo byl alespoň uveden jako partner!!!!! Nebýt Davida Jahna, který byl velmi ochotný a informace vždy dodal bych nemohl těmto lidem pomoci. Proto se zprávy o vernisáži pro uzavřenou společnost dostaly ven až tak pozdě, stejně jako informace o ceně lístků, na tuto akci. A další podivnosti měly teprve nastat.
Oficiální otevření výstavy samotným H.R. Gigerem bylo oznámeno na 13. dubna, v 18:00 v prostorách NTM. K vernisáži byl slibován bohatý doprovodný program, Giger shop i občerstvení. Na místo jsme dorazili přesně v 18:00, venku před muzeem už byly zástupy lidí, z nich někteří byli postrojení, jako by šli na czech tek a nikoliv na vernisáž. Nic proti nonkonformitě a vyhraněnému vkusu, ale uválené maskáče, řetězy a mikiny s dírami od cigaret podle mě na takovou událost nepatři. Nikdo ani neví, jak se tam tito jedinci vzali, podle lidí u vstupu jich museli několik vyhodit, protože neměli ani pozvánku a chtěli dovnitř. Směs lidí byla tedy značně různorodá. Pouštět dovnitř se začalo se zpožděním, nikdo nevěděl, co se děje. U vchodu mě zarazil další nevkus – dveře nám otevřel polonahý chlapík s chlupatým hrudníkem, v šortkách a brýlích na kolo… chápu, že měl na zádech pěkně vytetovaného vetřelce, ale to jsme my, jako příchozí, nemohli vidět, takže to působilo tak, že nějaký cyklista z parku se prostě zastavil u dveří a pouštěl lidi dovnitř. Opravdu jsem nechápal. Ano, klidně mohl být “nahoře bez” ale proč ne nějak vkusně, třeba kalhoty od obleku, černá kravata a dobře padnoucí brýle? Znovu říkám, nechápal jsem, co za amatéry tuto akci pořádá. Až později jsem zjistil, že mnoho lidí spolupracuje spíše z nadšení pro Gigera, než jako zaměstnanci profesionální agentury. Bohužel se jim tak podařilo vytvořit obraz, který mnoha lidem nechal ústa dokořán. S Hansem Gigerem jsme se skoro srazili ve dveřích, když kvapně opouštěl budovu. Za námi stála ještě polovina davu, nikdo nevěděl, co se děje, a co se bude dít. Kdyby tušili, že výstava už byla dávno otevřena bez nich, asi by své draze koupené pozvánky na místě snědli. Takováhle arogance vůči návštěvníkům, kteří dali tisíc korun za vstup se jen tak nevidí, nechat je stát venku a výstavu zahájit bez nich. Někteří jeli až z daleka, aby Gigera viděli a slyšeli osobně a místo toho ho jen zahlédli, jak odchází. Samotná recepce, kterou jsme ani neviděli, byla prý bídná, ředitel NTM řekl pár slov, na Gigera nebylo ani vidět, ani ho pořádně slyšet. Slibovaná svatba v Passage Templu se možná odehrála, ale rozhodně ne tak, jak bylo avizováno na oficiálních stránkách. Jeden průšvih za druhým.
Velká část lidí se tak dostala na výstavu, která byla zahájena bez nich, i když měli platné pozvánky. Prostory výstavy byly strohé a připomínaly probíhající stavbu, kdy na zemi byl hrubý beton, ze zdí čouhaly dráty omotané igelitem a narychlo zaházené rozvody byly jako jizvy na čistě bílých stěnách. Po zemi vedené lišty, dřevotřískové můstky a desky na podlaze. Mě osobně to nijak nevadilo, smířil jsem se s tím docela rychle, ale je fakt, že mnoho návštěvníků, to nepochopilo. Chápu, že připravit výstavu, která je navíc bojkotována oficiálními místy, v alternativním prostředí s nutnou rekonstrukcí je velmi obtížné, můžeme být vůbec rádi, že se vše podařilo v termínu a že výstava byla otevřena. Na vernisáži se mohlo fotografovat, čehož prakticky všichni v hojné míře využívali, atmosféra byla ale naprosto odcizená, díky neorganizovanosti a zmatku, o jehož zkrocení se snažila moderátorka, která nejenom že nevěděla skoro nic, ale její občasné hlášky do mikrofonu stály za to, zvláště v angličtině. Z počátku lidé ještě doufali, že se Giger objeví, ale pak jim už bylo jasné, že to hlavní již proběhlo. Po tom, co v horním patře výstavy začal hrát Bruno Ferrari jsem odešel, abych měl možnost vidět další šokující přístup pořadatelů. Pokud pominu komické občerstvení v podobě pár koleček klobásy s cibulí, selhalo i zajištění objektu. Celkově mi výstava přišla bezpečnostně naprosto nezajištěná, kdybych u sebe měl sprej, v Passage Tepmlu by mě nikdo nezastavil, a některé malé grafiky v rámečcích bych si patrně mohl klidně odnést taky. Doufám, že s tímhle se ještě něco udělá, protože mám docela obavu, že toho někdo využije. U vchodu po deváté večer nebyl nikdo, až potom jsem náhodou někde zahlédl “security” NTM. Nikdo ale nezabránil lidem, kteří šli okolo budovy NTM a slyšeli hudbu, aby šli dovnitř. Do budovy mířili i lidé z venkovní hospody na Letné s kelímky s pivem. Pro návštěvníky, kteří si koupili vstupenku za tisíc korun další rána a výsměch.
Byl jsem přítomen i druhý den, kdy již byla výstava otevřena veřejnosti. Podle našich informací se měl H.R. Giger na výstavě objevit, aby dal několik rozhovorů a aby podepisoval své knihy. Nikdo ale nebyl schopen říct kdy to bude, takže někteří lidé tam čekali už od otevření a pokoušeli se zjistit to, co by jim za jejich vstupné měl organizátor poskytnout okamžitě. Místo toho dostali naprosto mylné informace o tom, že Giger už ani není v ČR a odjel, přitom ještě ten večer se objevil v Událostech a komentářích na ČT 1. Lidé, kteří jeli z daleka, aby mistra viděli a mohli si od něj nechat podepsat knihu tak přišli zkrátka díky špatným informacím a novinářům, kteří neustále Gigera naháněli na rozhovory. Jen díky kontaktům na Gigerovu skupinu se nám podařilo se s ním setkat a nechat si podepsat knihy a katalogy, společně s pár dalšími šťastlivci, kteří byli zrovna v sále výstavy. Pokud vím, nikomu jinému se to nepodařilo, takže avizovaná autogramiáda totálně selhala. Pro ty, kteří mistra neviděli byl možná útěchou krátký rozhovor v Událostech a komentářích na ČT 1 z 14. dubna. Otázky byly povrchní, ale to se dalo čekat, vzhledem k časovému prostoru, který Giger dostal. Nicméně pár chybek vnesl znovu Ivan Mečl, který se ve spotu na chvíli objevil a mluvil o tom, že Giger žije na svém hradě v Gruyéres, kde má ateliér a tvoří. To je samozřejmě nesmysl, protože Giger žije v Curychu, ve svém domě se zahradou a ateliérem, kde tvoří a v Gruyéres je jeho stálá expozice. Aby toho nebylo málo, objevily se i problémy v kinosále NTM, kde probíhala projekce série Gigerových filmů a dokumentů. I když existoval přesný rozpis, některé věci se přeskakovaly, takže řada lidí stále čekala na to, co ještě neviděla a blokovala tak místo těm, co zase chtěli vidět něco jiného. A to nemluvě o jakési italské výpravě, která si zaplatila vstup do muzea, ale nikoliv na výstavu a přesto se do kinosálu dostala, čímž zablokovala místa lidem z výstavy.
Celkově shrnuto, kdyby to nebyl Giger, byla by to přehlídka neschopnosti pořádající agentury. Spoustu věcí šlo určitě předvídat a udělat lépe, se spoustou věcí se dalo smířit. Pro všechny, kteří ještě výstavu nenavštívili ale platí jedno – nenechte si zážitek nijak zkazit mou kritikou, neváhejte ani minutu a na výstavu jděte, neboť tolik nádherných Gigerových prací v této sestavě už patrně nikdy neuvidíte, výstava jako taková je velký zážitek, který si vyžádá minimálně dvě hodiny vaší pozornosti a určitě je dobré si na ni po pár dnech zajít znovu. Myslím, že můžeme být opravdu rádi, že se to podařilo, že u nás Giger tímto způsobem své práce prezentuje, že to, na co se čekalo měsíce a o čem někteří snili už roky je skutečnosti. I přes všechny nedostatky, které jsou prakticky výhradně na české straně, se sluší poděkovat pořadatelům a také lidem, kteří se na přípravě a zajišťování výstavy podíleli. Největší dík patří Davidu Jahnovi, který nám ve všem vyšel vstříc a se vším pomohl, nebýt jeho úsilí, nejspíš by se tato výstava nikdy neuskutečnila. Další díky patří Marcu Witzigovi, sběrateli, který nám dodával klíčové informace a v několika situacích nám hodně pomohl. Díky i Petru Přibylovi, který, jak se ukázalo, má s výstavou hodně společného. Díky i za příjemný přístup Aleše Suka z agentury Divus, který DarkArt kontaktoval kvůli propagaci. Ivanu Mečlovi můžeme prominout občasné chybky, protože sestavil vynikající katalog výstavy, se zajímavým komentářem. Škoda jen, že grafická úprava katalogu je více než strohá a stejně, jako na plakátech, na něm figuruje název napsaný velmi ošklivým fontem, který se snad nelíbil nikomu, koho jsem se zeptal. Instalace výstavy, za kterou zodpovídá David Kraus není vysloveně špatná, Gigerovy práce jsou obrovské a jejich umístění v prostoru je jistě velmi obtížné, ale kubusy člověka mírně mátly, hlavně tím, že obrazy byly i na jejich stranách odvrácených od prostoru výstavní haly, takže některých si člověk všimnul až později.
Vstupné na výstavu je 130,- Kč pro dospělé a pokud koupíte vstup pro dvě dospělé osoby, dostanete plakát výstavy zdarma (normálně stojí 100,- Kč). Na výstavě je možné si zakoupit některé Gigerovy knihy a plakáty. Doporučuji velmi pěkně zpracovaný katalog výstavy, který se opravdu povedl a prodává se za velmi slušnou cenu 350,- Kč. K dispozici jsou i legendární Necronomicony, jeden kus za necelých 1500,- Kč a dále i knihy Filmdesign a Giger´s Alien za zruba 900,- Kč, jakož i knihy, které vydal Slovart, tedy H.R. Giger v sérii Icons a kniha ARh+ za ceny kolem 200,- Kč.
