Paolo Atzori a Kirk Woolford
Academy of Media Arts, Cologne, Germany
Stelarc je australský performanční umělec, který se narodil na kyperském ostrově Limassol. Později se odstěhoval do Austrálie, kde studoval Umění a řemesla na T.S.T.C., Umění a technologii na CAUTECH a M.R.I.T., Melbournská univerzita. Vyučoval umění a sociologii na Yokohamské mezinárodní škole a sochařství a kresbu na Ballaratově univerzitě.
Stelarc se v rámci svých performancí pokoušel rozšiřovat a zdokonalovat své tělo od pozdních šedesátých letech. Jeho performance zahrnují připojení Třetí ruky ke svému tělu, vniknutí do virtuálního prostoru s Virtuální rukou a více než 25 „zavěšení“, kdy zavěsil své nahé tělo na háčky, propichující kůži. Stelarcova umělecká strategie se točí kolem myšlenky „rozšiřování těla“, jak ve fyzickém, tak technologickém smyslu. To vzniká jako polarita mezi „základní touhou“ překonat gravitační sílu primitivními rituály a low-tech a hi-tech performancí s třetí rukou a propojeným kybersystémem. Jeho úmyslem je v obou případech vyjádřit myšlenku pomocí jejího přímého prožití.
Skrze Stelarcovu práci dospíváme do druhé úrovně existence, kde se tělo stává objektem pro fyzikální a technické experimenty, v honbě za nalezením jeho hranic. Když Stelarc mluví o „zastaralém těle“, myslí tím, že tělo musí překonat staletí předsudků a musí začít být bráno jako evoluční struktura rozšiřitelná pomocí nejrůznějších technologií, které jsou preciznější, přesnější a silnější: „Tělo postrádá modulární design,“ „Technologie je to, co definuje smysl „bytí člověkem“, je to část lidského bytí. Speciálně pro život v informačním věku, „je tělo biologicky nedostatečné.“
Pro Stelarca se elektronický prostor stává spíše médiem akce než informace..
Kdy jste se poprvé rozhodnul zavěsit sám sebe mezi dva různé světy – umístit vaše tělo mezi dvě úrovně existence…?
Musíte si uvědomit, že „zavěšování“, tedy v podstatě primitivní a fyzicky těžké pokusy, nebylo prvotní, a sofistikované technologické performance nejsou novější. Ve skutečnosti začal projekt Třetí ruky rok po prvním „zavěšování“. Tyto věci se děly současně. Na jednu stranu jsem nacházel psychologické a fyzické limitace těla. Na druhou stranu jsem vyvíjel strategie pro rozšíření a zdokonalení pomocí technologie. Vždy jsem ve svých performancích používal technologii. Prvními artefakty, které jsem vyrobil v umělecké škole, byly helmy s brýlemi, které měnily vaše binokulární vnímání, což má stylisticky blízko k displejům upevněným k hlavě pro lepší vnímání virtuální reality, a jakési celotělové „lusky“, do nichž jste se uzavřeli a uvnitř na vás působily elektronické zvuky a světla.
Když lidé vidí, jak se zavěšujete na háky, ihned se jim vybaví Hinduisté, američtí indiáni, nebo další rituály. Se kterou z těchto praktik jste se dostal do kontaktu jako první?
Nejprve jsem dozvěděl o hinduistických rituálech, ale musíte celou věc uvést do kontextu toho, že jsem již předtím 5 let prováděl zavěšování na lanech a postrojích – tedy se spoustou techniky. Laserové oči jsem poprvé užil během zavěšení někdy v sedmdesátém nebo jednasedmdesátém. Jednou z vizuálních nevýhod vší té technické výstroje bylo to, že tělo vypadalo spíš jako by bylo podepřeno než zavěšeno. Když jsem tedy poprvé narazil na možnost propichovat kůži a pověsit se na háky, hned mě napadlo, že by tím odpadlo všechno to harampádí a tělo by prostě jen volně viselo v prostoru. Nikdy jsem ale nechtěl, aby to vypadalo jako levitace. Lana i napnutá kůže pro mne byla součástí visuálního designu zavěšeného těla. Takhle prostě vypadá tělo zavěšené v gravitaci 1-G. Dalším kontextem byla věčná touha po létání. Mnoho primitivních rituálů se zabývá zavěšováním, ale teprve my ve 20. století máme astronauty létající v 0-G. Takže mé zavěšovací performance jsou někde mezi primitivním rituálem a současností. Zavěšení musíme být mezi dvěma stavy, takže zavěšování tím získává i zajímavý lingvistický význam. Nebylo v tom ale nic náboženského, šamanského, žádná jogínská cvičení. Během zavěšování jsem byl v normálním stavu vědomí. Neberu anestetika nebo se sám nějak nehypnotizuji. V minulosti brali lidé kůži jako slupku. Kůže byla obalem duše a zároveň počátkem okolního světa. Jakmile je tedy kůže probodnuta a napjata háky, tato symbolická bariéra mizí.
Dodržujete přísnou disciplínu při trénování vašeho těla pro podobné performance?
Ve skutečnosti nemám žádnou disciplínu. Když pocítím, že mé performance se staly v jistém smyslu předvídatelné a okolní technika začíná být důležitější než původní kreativní impuls, přestanu je provádět. Se zavěšováním jsem skončil před 4 roky, protože po 27 vystoupeních na různých místech a v různých situacích jsem už neviděl význam v dalším pokračování. Vyjádření nějaké myšlenky se k sobě musí družit zároveň jejím přímým prožitím. To se týká všech perfomancí – ať už zavěšování, skulptury v žaludku, třetí ruky nebo virtuální paže. Není pro mne lákavé akademicky o mých idejích kecat, ale aktivně se zapojit do jejich užívání, rozšířit své tělo kyber-systémy a zjistit, co z toho dokážu vymáčknout.
Vždycky vás zajímala idea zdokonalení těla?
Určitě. A její spojení s virtuální realitou je pro mne obzvláště důležité. Jak jsem říkal, už na škole jsem experimentoval s brýlovými helmami, které rozdvojovaly binokulární vidění a s tělovými „lusky“, což bylo vlastně sensorické prostředí, multi-modální struktura pro zážitky s vaším tělem. Je to tedy můj hlavní zájem. Mnohé mé performance jsou vyňaty z kontextu, v němž jsou součástí série sensorických deprivací a fyzicky náročných zkušeností. Mezi ně patří třeba tři filmy z vnitřku mého těla, na nichž jsem zachytil 3 metry mého vnitřního prostoru. Tyto performance se odehrávaly simultánně. A nejde mi o určitou stylizaci s nějakou technologií. Je to všechno součástí většího úkolu – prozkoumání fyzických a psychologických parametrů těla.
Pracujete se svým tělem. Tělo je vaší formou prezentace, vaše umělecké médium. Jak se cítíte, když jste zároveň umělec i umělecké dílo?
Zajímavé, že se na to ptáte. Nikdy jsem se vlastně necítil jako umělecké dílo. Hlavní důvod proč k mým performancím užívám sám sebe je v podstatě to, že je obtížné přemluvit k těm často obtížným a bolestivým experimentům někoho jiného.
Tělo je pro mne neosobní, evoluční, objektivní struktura. Dva tisíce let jsme strávili hrabáním se v lidské psychice a pokoušeli se ji posunout někam dál – bez zjevného výsledku. Možná bychom tedy měli zkusit jiný, zásadnější přístup a radikálně předesignovat naše těla, což může skončit tak, že se radikálně změní i naše myšlení a filosofie. Naše filosofie je předurčena naší fysiologií, našimi smysly i dostupnou technologií, pomocí které svět vnímáme. Opravdu cizí a jiná inteligence může povstat pouze ze zásadně odlišného těla nebo inteligentního stroje. Naše touha po sjednocování, ať už náboženská či spirituální je patrně podmíněna našim způsobem vnímání světa několika nezávislými smysly. Tyto nejednotné pakety informací z různých částí těla nás pak nutí hledat sjednocení v rovině duchovní.
Pokud by tedy vznikla takto nová filosofie, k čemu by byla lidskému druhu, když by ji zákonitě nedokázal přijmout?
Lidské tělo nebo lidský druh by nemělo být pojímáno jako konstanta. Snaha o to nalézt jakousi vnitřní podstatu uvnitř té naší lidské slupky už není smysluplná. Smysl bytí člověkem je přeci neustále redefinován. Vaše původní otázka pro mne tedy není žádné dilema.
Takže člověk podle vás není tohle co tu sedí s párem nohou a rukou, ale něco více mimo to?
No samozřejmě. Nebo myslíte, že kdybyste tu seděl s kardiostimulátorem, umělou kyčlí a něčím k vylepšení funkce ledvin a jater, byl byste méně člověkem? Abych pravdu řekl, i kdyby většina vašeho těla byla vyrobena ze silikonu, mechanických částí a čipů a vy byste se přesto choval sociálně akceptovatelným způsobem, jako lidská bytost, považoval bych vás za člověka.
Mluvíte o změně designu lidského těla. Kdo by ale o ní rozhodl a jak by měl ten design vypadat?
(Směje se) Právě z toho pramení většina nedorozumění, protože lidé mé poselství vnímají v zrcadle fašismu, diktátorství, jakéhosi Orwellovského Velkého bratra.
Nevlastním nějaký utopický návod na stavbu dokonalého těla. Spíše uvažuji o směrech, kterými bychom se sami dobrovolně mohli vydat, pakliže by se tělo stalo opravdu přebytečným ve světě námi vytvořené informační technologie. Máme ten šílený Aristotelovský pud shromažďovat více a více informací a jediné individuum už nemůže doufat v to, že by všechny ty informace samo vstřebalo a zpracovalo. Lidé zkonstruovali stroje, jež jsou mnohem silnější a přesnější než oni sami. Jak může tedy naše tělo obstát v dnešním světě strojů. Technologie nás postrčila mohutně vpřed. Tělo musí obstát v únikové rychlosti při startu raketoplánu ze země, přizpůsobit se nulové gravitaci a jednou bude putovat ohromnými časoprostorovými kontinuy. Už prostě z biologického hlediska nestačí. Už nemá smysl ergonomický přístup k technice – tedy přizpůsobovat technologii tělu. Nastal čas přizpůsobit tělo technologii, abychom mohli plně využít potenciálu obou. Musíme najít způsoby jak napojit mozek na kybernetické struktury a tím jej posílit a dát mu nové možnosti. Dnes se tak děje zprostředkovaně přes klávesnici počítače. Když hovořím o přímém napojení, nemluvím o nějakých sci-fi praktikách. Tyto technologie jsou již přístupné. Myslím, že musíme začít uvažovat o způsobech předesignování těla.
Toto předesignování se týká většinou našich smyslů. Ale to přeci nestačí – zpracování informací ze smyslů probíhá v mozku. Pokud bychom získali dejme tomu rentgenový zrak, bylo by nutné předefinovat neurální synapse.
Neměli bychom dělat rozdíl mezi mozkem a tělem. Tento orgán se všemi schopnostmi zpracování informací z těla i světa, kinetické orientace, svalové koordinace je nedílnou součástí těla. Dělení na mozek a tělo je důsledkem Karteziánského dualismu, ale dnes to již není produktivní přístup. Musíme přemýšlet o těle jako celku vetknutém do nového technologického světa.
Dokážeme dnes vidět věci původně neviditelné. Pracovat na sub-atomární úrovní pomocí nanotechnologií, vidět v infra-červeném i ultra-fialovém spektru, ale to všechno jen nepřímo – pomocí umělých systémů…
Ano, a zajímavé to začne být, až dokážeme tyto technologie miniaturizovat a implantovat je do těla. Nové technologie nám dávají nové úhly pohledu na svět, nová paradigmata světa a umožňují nám tak podnikat další kroky ve vývoji. Budeme-li k vnímání světa užívat techniku jako prostředníka, pak ovšem nezískáme nikdy přímou zkušenost. V současnosti pracujeme ve velmi tenké vrstvě elektro-magnetického spektra. Až se nám podaří rozšířit vrstvu vnímané reality, patrně zastarají i naše filosofie. Technologii vždy doprovázely evoluční změny těla. Technologie je to, co definuje naše bytí člověkem. Není to nějaký antagonistický, cizí subjekt, je to součást naší přirozenosti. Neměli bychom mít Frankensteinovský strach ze zásahu techniky do našeho těla ani Faustovské obavy z toho, že výměnou za pokrok zaprodáme naši lidskou přirozenost. Podle mne totiž technologie vždy byla a bude doprovodná součást naší přirozenosti i těla.
Vaše poslední dílo je skulptura, kterou předvádíte přímo ve svém žaludku. Co k tomu bylo podnětem?
Posunul jsem se přes bariéru kůže. Kůže už dále nepředstavuje jakési uzavření světu. Chtěl jsem ji symbolicky protrhnout a díky mé skulptuře v žaludku mohu předvádět umělecké dílo uvnitř těla. Tělo se tak stává schránou, v níž není rozdílu mezi věcmi veřejnými, soukromými i osobním fyzickým prostorem. Tělo se stává hostitelem, ne pro člověka či duši, ale pro umělecké dílo.
Financování umění je vždy těžké, obzvláště když je zapotřebí náročného technického zázemí. Máte problémy se sháněním financí?
Vlastně ne. Jedno muzeum v Austrálii připravovalo výstavu a požadovalo díla, která prozkoumávají alternativní místa k výstavě. Řekl jsem jim, že mám alternativní způsob a místo k výstavě skulptury.
Můžete vaši skulpturu v žaludku popsat?
Je postavena z kovů vhodných k lékařské implantaci jako titanium, ocel, stříbro a zlato. Je to klenutá kapsle asi velikosti pěsti. Obsahuje šnekový šroub, propojovací mechanismus a ohebný kabel připojený k servomotoru, který je kontrolovaný logickým obvodem. Kapsle rozevírá a uzavírá otvory ve třech sekcích. Vložený soubor nástrojů, světlo a piezoelektrický bzučák skulpturu osvětlují a ozvučují.
Jak jste to do sebe dostal?
Velmi pomalu. Je to vlastně má nejnebezpečnější performance. Musel jsem být během 5 minut v nemocnici, kdyby skulptura protrhla vnitřní orgány. Nejprve jsem vyprázdnil žaludek 8 hodinovým půstem, pak jsem polkl uzavřenou kapsli, která během toho pípala a svítila. Musela být kabelem napojena na externí řídící přístroj. Potom jsme užili endoskop k nafouknutí žaludku a vyčerpání přebytečných tekutin. Skulptura byla kontrolována ovladači na externím zařízení. Zdokumentovali jsme to za užití video-endoskopu. I s žaludeční pumpou jsme měli dost problémů s přebytečnými slinami. Několikrát jsme museli performanci náhle ukončit.
Takže už jste svoje tělo propíchal, napnul, rozšířil, vyprázdnil, zmapoval několik mil svých orgánů, pověsil se z okna. Co dál?
Je načase kolonizovat tělo mikroroboty k rozšíření bakteriologické populace, roboti by měli posílit imunitní systém a monitorovat kapiláry. Musíme vytvořit interní hlídací systém těla. Roboti by nebyli předprogramovaní, ale aktivovali by se řekněme určitou teplotou, krevní chemií, stavem tkáně nebo překážkami v krevním oběhu. Mohli by pak pracovat autonomně. Bio-kompatibilita této technologie není dána složením robotů, ale jejich velikostí. Robot velikosti smítka může být spolknut, aniž by to tělo registrovalo. Na nanotechnologické úrovni osídlí roboti buněčný prostor a budou manipulovat molekulami, aby vylepšili tělo zevnitř.
Přeložil: petruschka