www.stelarc.va.com.au Narozen v roce 1946 na kyperském ostrově Limassol,
v současnosti žije v Austrálii
Jestli lze někoho nazvat v pravém slova smyslu cyberpunkerem, bude to určitě řecký Australan Stelios Arcadiou, zkráceně Stelarc. Jeho působení se nachází na rozhraní vědy a umění, je jedním z mála tvůrců, kteří používají své tělo jako umělecký prostředek. Takové spojení se nazývá BodyArt. Stelarc ale se svým tělem pracuje jinak, než třeba slavná Orlan, umělkyně z Francie. Narozdíl od ní si nenechává neustále operovat tvář a vkládat pod kůži implantáty, ale pracuje se svým tělem jako celkem. Nerozlišuje jednotlivé smysly, ani bipolárnost spojení tělo-mozek. Ve svých uměleckých performancích naznačuje možnosti rozšíření těla, což je stěžejní myšlenkou jeho snažení. Lidské tělo je podle Stelarca zastaralá struktura, neschopná se přizpůsobit moderní informační době. Jedinou šancí, jak přežít a neohýbat realitu kvůli své zastaralosti, je tělo neustále rozšiřovat, tak, jak to umožňuje poslední vědecký výzkum.
Stelarc je vizionář, který ve své době vytěžil ze svých nápadů maximum. Už ve škole vyráběl různé předměty, které mění podstatu našeho vnímání světa. Příkladem jsou speciální helmy, s optikou, která měnila binokulární vnímání očí. Nejznámější uměleckou performancí je určitě kybernetická třetí ruka, kterou vyvíjel tým vědců v Japonsku (kde Stelarc strávil 20let) a stála 20 000$. S touto umělou rukou, laserovýma očima a dalším vybavením začal umělec realizovat své první zavěšovací performance, kdy se ve speciálních postrojích vznášel zavěšený na lanech. Postupem času objevil starou hinduistickou praktiku, kdy se věřící zavěšovali na konstrukce pomocí háků probodnutých kůží. Podobné rituály měli i severoameričtí indiáni. Stelarc bez váhání způsob zavěšování převzal a aplikoval jej ve svých zavěšovacích performancích, kdy se například nechal nahý zavěsit nad rušnou ulicí, upevněný jen háky ve své kůži. Celkem provedl skoro třicet takových případů zavěšení, pokaždé v jiných polohách a na různých místech světa. S pokrokem techniky se pro něj tyto performance staly zbytečné a proto pokračoval v dalších experimentech. Kromě zdokonalování kybernetické paže a stavby šestinohého robota se mění i jeho přístup ke kyberizaci člověka. Představy z osmdesátých let, kdy je kyborg vpasován do podoby terminátora, robota lidského vzhledu, jsou postupně opuštěny, už jenom pro technickou složitost a neohrabanost takového stroje. Kyborg se stává mnohem sofistikovanějším objektem, založeným na propracovanějších systémech. Už žádné motory, hydraulika a ocel s titanem. Moderní přístupy počítají s novými biologickými materiály, s aplikací přímo v lidském těle. Samotný Stelarc přemýšlí o nejperspektivnějším vědním oboru – o nanotechnologiích. Miniaturizaci technologie a její pohlcení tělem považuje za další možnou cestu vývoje člověka, za evoluci, skrz kterou dospějeme v kyborgy. Tento proces považuje za nevyhnutelný, protože už nyní všichni pociťujeme tíhu naší doby, kdy nejsme schopni zpracovat ani několik procent z celkového objemu dat, která se na nás denně valí. Rozšíření těla považuje nejenom za evoluci, ale zároveň za stejnou humanizaci, jakou prodělali naši předkové, když začali ruce používat k práci. Obraz těla jako veřejného uměleckého prostoru posílil svou další performancí, kterou považuje za jednu z nejnebezpečnějších. Z drahých kovů si nechal postavit speciální kapsli o velikosti pěsti, připojenou ohebným kabelem k servomotoru, vybavenou šnekovým šroubem a elektronikou. Tuto kapsli si zavedl do prázdného žaludku a pak ji snímal gastroskopickou mikrokamerou. Kapsle vydávala zvuky, různě se rozevírala a pohybovala. Výsledný obraz se přenášel na obrazovku.
Kromě nanotechnologie Stelarc vidí naši budoucnost v Internetu. Pro získávání informací není potřebná mobilita, ale propojenost. Místo individuality nastupuje kolektivnost. Kyberizaci pak vnímá jako kolektivní skládání do systémů, skupiny těl jako uzly inteligence propojené internetem jako externí nervovou soustavou.
Stelarc se stal představitelem kyberizace lidské bytosti, jeho filozofie a technické teorie se objevily v mnoha vědeckých i populárních časopisech, přednášel na univerzitách i uměleckých konferencích. Během svého pobytu v Japonsku učil v Yokohamě umění a sociologii a na Ballaratově univerzitě sochařství a kresbu. V Pittsburghu získal čestný titul profesora umění a robotiky.
Informace o Stelarcovi v češtině přinesl časopis Živel, ve svém 12tém čísle z roku 1999 u příležitosti Stelarcovy návštěvy Prahy. Za možnost použití otištěného rozhovoru Živlu moc děkuji.
Rozhovory:
z časopisu Živel, 1999
z Akademie mediálních umění
