Tím, že je barva nanášena ve velmi tenkých a přitom kryvých vrstvách, získáváme možnost malovat prakticky na cokoliv. Pokud ještě zvolíme vhodné barvy pro určitý materiál, je tato možnost úplná. Malovat lze na papír, dřevo, sklo, porcelán, na zdivo, omítky, kameny, na kovy, plasty, lamináty, látky, kůži, gumu, malovat můžeme dokonce na nehty (nail painting) nebo přímo na nahé tělo (body painting).
Díky tomu všemu můžeme malovat na oblečení, na trička, čepice, kravaty, svetry, kalhoty, boty… Můžeme malovat jako malíři na papír či dřevěné desky, nebo jako sprejeři na stěny, zdiva a kameny. Velmi známé je též dekorování automobilových karosérií, motocyklových nádrží či celých motorek, přileb, lodí a letadel. K tomu se ještě přidává možnost malovat na skateboardy, snowboardy, lyže, kolečkové brusle, počítačové komponenty, mobilní telefony nebo třeba na sluneční brýle! Nesmíme zapomenout na použití pro domácí kutily, kteří mohou stříkat kamufláže na své modely, nebo mohou malovat na své ručně vyrobené hračky a předměty ze dřeva nebo z hlíny. Použití je obrovské a každý si vybere podle toho, co je jeho zájmem. Americká retuš tak může najít uplatnění u každého, kdo chce využít jejích možností.
Povrchy, na které chcete malovat jsou nejrůznějších druhů. Ale i tak platí určitá pravidla, podle kterých byste se měli řídit.
– PAPÍR – papír je nejrozšířenějším a nejčastěji používaným podkladem. Jeho výhodami je cenová dostupnost, kvalita, velké množství formátů, gramáží a nejrůznějších úprav, jakými je třeba barevnost či povrch. Pro airbrush se hodí tlusté kartóny nebo čtvrtky s vysokou gramáží (udává gramy na plochu, čím více gramů, tím je papír tlustší a tužší). Důvodů je hned několik. Při řezání masek a fólií přímo na papíře hrozí jeho proříznutí. U tenkých papírů je toto nebezpečí absolutní a proto na něm nelze masky vyřezávat přímo. Naopak na tlustém kartónu nám takové nebezpečí nehrozí. Dalším problémem je vlastní technika malby. Retuš používá poměrně zředěné barvy, které obsahují velké množství rozpouštědla nebo vody. Při malbě na jakýkoliv podklad ho vlastně retuš navlhčuje, což se u tenkých papírů okamžitě projeví deformacemi a kroucením. To může znesnadnit či dokonce znemožnit další práci, už jenom tím, že na takovýto zprohýbaný povrch se velmi těžko přikládají šablony. Velké kartóny a čtvrtky mají také výhodu v tom, že se lépe napínají na kreslicí prkno či stojan a příjemně se s nimi pracuje. Při práci se pokud možno úplně vyhněte tenkému papíru, protože s ním zažijete jenom spoustu problémů a neúspěchů.
lepenky – Umělci používají různé druhy lepenek a kartónů, které jsou z jedné strany opatřeny malovací vrstvou. Jedná se o papírovou desku o tloušťce několika milimetrů, jejíž plocha je potažená papírem, který může být hladký nebo mírně zdrsněný (pro malbu tužkou, uhlem nebo pastelem). Toto řešení je mnohem lepší než tenký papír, při vyřezávání masek nehrozí jejich proříznutí. Pokud jsou ale vaše práce většího rozměru, může dojít při manipulaci s takovouto deskou vlivem nepružnosti papíru k vzniku vrás nebo ohybů.
texturovaný papír – Mnoho druhů papírů je vyrobeno tak, že mají texturní efekt. Jejich povrch není hladký, ale plastický. Tyto papíry se používají hlavně u malby pastelem, protože v prohlubních v povrchu lépe zadržují pigment. Pro airbrush se hodí jen tehdy, pokud chcete docílit nějakých zajímavých efektů, díky textuře papíru. Pro detailní malbu jsou zcela nevhodné.
papír lisovaný za studena – Tento druh papíru je drsný a hrubý, což způsobuje jisté obtíže. Barva z retuše se usazuje na vyvýšených místech, čímž vytváří mapy a textury, které práci jakoby špiní a zamlžují. Přilnavé masky na tomto papíře obtížně drží a často se nadzvedávají proudícím vzduchem. Na tomto papíře se dělá obtížně detail, neboť hrubost povrchu se zviditelňuje tím, jak na něj stříkáme barvu. Pro detailní práci je nutné používat velmi zředěnou barvu. Jedinou výhodou je, že barva na tomto papíře velmi dobře drží. Nicméně tento papír se pro svou hrubost a zrnitost na malbu retuší nehodí a práci jenom znepříjemňuje.
papír lisovaný za horka – Takový papír, který se lisuje za horka, má hladký povrch, často i lesklý, protože se při lisování aplikovala přísada, která na papíře vytváří lesk a dojem laku. Na takovýto papír lze dělat velmi detailní práce, jemné a ostré čáry či křivky. Fólie a masky přilnou snadno, i když se poněkud hůře odstraňují. Jisté potíže může způsobovat malba inkoustem, který se tak rychle nevpíjí, jako u hrubšího papíru. Díky tomu mohou vzniknout nechtěné textury, světlejší místa nebo i vločkovitost. Nejhorší je, pokud se inkoust vůbec do papíru nevpije, což má za následek jeho křehnutí a loupání.
kappa a forex desky – používané hlavně v reklamní a aranžérské praxi. Jde o sendvič kartonu, kde vnitřní vrstvu tvoří polyuretanová nebo polypropylenová pěna. Tloušťka tohoto sendviče je různá a je možné ji zvolit podle svých požadavků. Rozdíl mezi kappou a forexem je v tom, že vnější strany kappa desky tvoří papír, kdežto v případě forexové desky je papír potažen polypropylenovým filmem. Plošné rozměry desek jsou obrovské a lze z nich načezat cokoliv. Dělí se velmi snadno ostrým nožem a pravítkem. Jedná se o jeden z nejvhodnějších povrchů pro malbu, protože deska je rovná, nekroutí se, je velice lehká i při velkých formátech a je okamžitě použitelná bez předchozích složitých úprav. Cena je vcelku příznivá, problém může způsobovat jen shánění tohoto materiálu, protože se neprodává kusově, ale ve větších množstvích.
– SÁDROKARTON – ideální řešení malby větších rozměrů. Na trhu je rozsáhlá nabídka sádrokartonových panelů, jejichž cena je velmi příznivá. Sádrokarton je tvořen sendvičem z tuhých kartónových ploch, mezi nimiž je vrstva sádry. Některé sádrokartony mají impregnační úpravy, takže jsou odolné proti vlhkosti nebo vyšším teplotám. Sádrokartonové panely se prodávají v různých rozměrech a tloušťkách – ideální je 10mm, při větší sádrové vrstvě značně stoupá hmotnost. Na velké malby (v řádech metrů) je dobré desku zezadu vyztužit, například lištami nebo dřevěnými trámky. Velká plocha sádrokartonu při tloušťce 10mm slušně pruží a může se stát, že se zlomí. Klasické neimpregnované sádrokartony vcelku ochotně přijímají vlhkost, s čímž je nutné počítat. Vlivem vody může dojít i k prohnutí, které je patrné zvláště u velkých ploch. Na desku je možné malovat přímo, ale většinou je opatřena vrstvou z recyklovaného papíru, který je nahnědlý nebo šedivý. Proto je dobré sádrokarton opatřit bílou vrstvou šepsu nebo akrylové barvy. Obvykle stačí mírně naředit bílý Balakryl a natřít jím sádrokarton z obou stran, čímž se vyrovná pnutí vrstev a deska se neprohne vlivem vlhkosti. Nátěr je možné brousit nebo hladit, takže deska potom získá velmi hladký povrch, který je pro malbu retuší ideální. Nepřijímá však ale žádnou vlhkost, takže s použitím vodových barev a inkoustů se můžeme rozloučit. I zředěné akrylové barvy nanášené štětcem mají problém, aby se na takovéto ploše nesrážely do kapiček. Je nutné je ředit akrylovým médiem.
Další možností, jak opatřit sádrokarton malovací vrstvou, je polepení papírem nebo fólií. Tady záleží na dostupném formátu papíru, ideální jsou větší formáty křídových kartónů (např. 100x70cm). Lepidlem na tapety papír nalepíme na sádrokarton z obou stran a necháme jej vyschnout. Lze tak získat velmi kvalitní papírovou vrstvu, na kterou je radost malovat. Pozor ale na bubliny a místa bez lepidla! Jistou možnost také dávají nejrůznější fólie, dostupné v obchodech s tapetami. Zde je ale omezení šířky, takže se hodí spíše k menším formátům. Je nutné podotknout, že na fóliích drží jen akrylové nebo alkydové barvy.
Sádrokarton je obvykle dostupný v rozměrech 100x200cm, za cenu okolo 140,- Kč. Řezání desek je snadné, stačí nůž a lišta nebo pravítko, podle nějž se nejdříve prořízne vrstva kartónu a nařízne i vrstva sádry. Desku je pak možné v místě řezu zlomit a rozříznout druhou vrstvu kartónu. Při práci se sádrokartonem mějte stále na paměti jeho křehkost! Zvláště rohy jsou náchylné k odlamování nebo tříštění. Pracujte s deskou opatrně a hotový obraz co nejdříve zarámujte. K vyztužení je možné našroubovat na zadní stranu trámky nebo lišty, pozor na delší šrouby, které mohou proniknout až na přední stranu!
Velké sádrokartonové panely jsou však těžké a obtížně se s nimi manipuluje, proto je dobré zvážit i jiné řešení.
– DŘEVO – klasický materiál používaný jako podklad pro malbu. Důležité je si uvědomit, že dřevo věkem a prostředím “pracuje” a podléhá tak objemovým a tvarovým změnám. Toto chování je zvláště patrné na velkých plochách. Všechny dřevěné povrchy je nutné opatřit malovací vrstvou, kterou může tvořit buď nalepený papír nebo vrstva nátěru či šepsu. Platí pravidlo, že tak, jak ošetříme přední stranu, bychom měli upravit i stranu zadní. Je to kvůli tlakům a “pracování” dřeva, kde dochází ke kroucení díky nestejnému pnutí na obou stranách. Lepíme-li tedy na malovací stranu papír, měli bychom ho nalepit i na zadní stranu. Tím se tlaky vyrovnávají a deska se stabilizuje. Toto opatření platí hlavně u sololitu, překližky a laťovky. Dřevotřískové desky jsou vůči pnutí odolnější.
sololit – patrně nejrozšířenější materiál využívaný jako malířský podklad. Jedná se o dřevovláknitou desku, která se vyrábí lisováním směsi dřevěných vláken a syntetických, nejčastěji fenol-formaldehydových pryskyřic. Desky se vyrábějí v nejrůznějších velikostech a tloušťkách. Jedna strana desky je hladká a druhá má povrch prolisovaný texturou mřížky. Tenké sololity jsou náchylné ke kroucení a bobtnání vlivem vlhkosti. Dobrý způsob, jak zajistit desce stabilitu, je slepit dva sololity k sobě, mřížkovanými stranami. Postačí epoxidové nebo disperzní lepidlo. Takto vytvořená deska je sice pružná, ale zajišťuje značnou stabilitu povrchu, prakticky se nekroutí. Nevýhodou této metody je nárůst hmotnosti. Povrch je zalisovaný a díky tomu velmi hladký, takže jej stačí opatřit vrstvou základního nátěru nebo polepit papírem (zde se doporučuje povrch mírně zdrsnit jemnějším smirkovým papírem). Sololit je cenově dostupný a velmi praktický materiál, ale pozor na rohy, které se mohou snadno poškodit. U větších panelů se nevyhneme použití trámkových vyztužovacích konstrukcí na zadní straně.
laťovka – vyrábí se z úzkých rovnoběžných pruhů měkkého (někdy i tvrdšího) dřeva, sklížených k sobě na okrajích a obložených na povrchu jako překližka tenkou dýhou. Vrstvy dýhy mohou být i zdvojené, čímž získává laťovka velmi příznivé vlastnosti. Laťovka je pevná a odolná, ale u velkých ploch se vlivem vlhkosti může projevit mírné kroucení. Proto je dobré velké panely vyztužit na zadní straně trámkovou konstrukcí. Povrch desky závisí na použité svrchní vrstvě, obvykle se podaří sehnat celkem hladké desky, které stačí opatřit základním nátěrem nebo je polepit papírem. Laťovka je lehčí než překližka nebo dřevotříska, bohužel její kvalita hodně záleží na výrobci.
dřevotříska – dřevotříska je patrně nejstabilnější povrch pro malbu. Vyrábí se lisováním směsi dřevěných štěpin a syntetických pryskyřic. Deska je díky tomuto výrobnímu procesu absolutně homogenní a nepodléhá prakticky žádnému vnitřnímu pnutí nebo absorpci vlhkosti. Je velmi pevná a odolná, její povrch je často hladký, někdy i opatřený laminátovou vrstvou (dřevotříska určená pro nábytkářské účely). Velmi vhodné a dostupné jsou překližkové panely určené jako podlahové krytiny, které se vyrábějí ve velkých velikostech a různých tloušťkách. Nevýhodou dřevotřískové desky je její vysoká hmotnost, která se u velkých panelů stává pro jednoho člověka nezvladatelnou. U tenčích dřevotřískových panelů může také docházet ulamování rohů.
překližka – překližková deska je tvořená tenkými dřevěnými vrstvami, které jsou skládány léty kolmo k sobě a sklíženy lepidlem většinou na bázi fenol-formaldehydových pryskyřic. Čím více vrstev překližka má, tím je pevnější, ale také podléhá více vnitřnímu pnutí. Desky jsou dostupné v nejrůznějších velikostech a tloušťkách, cena ale není zanedbatelná a u větších maleb je nutné brát v potaz také větší hmotnost. Překližka je vcelku odolná vůči vlhkosti pocházející z malby, ale okolní teplota a vlhkost ji mohou deformovat. U větších ploch se doporučuje vyztužení zadní strany pomocí trámků a lišt. Rovněž rámování se provádí do masivních rámů, které zabraňují kroucení. Překližka má jednu špatnou vlastnost – odklížené vrstvy dřeva (nejčastěji povrchové) mohou vlivem vlhkosti krabatět a praskat. Vznikají tak “faldy” a vrásy, které praskají a znehodnocují povrch. Další problém rovněž souvisí s povrchem – dřevotřískové desky jsou často hrubé a vyžadují buď silnější vrstvu základního nátěru (ten se provádí z obou stran a po hranách) nebo obroušení vibrační bruskou. Problémy s povrchem lze v mnoha případech vyřešit nalepením papíru jako malovací vrstvy.
– PLAST – v současnosti jsou dostupné různé plastové desky, vyráběné v různých velikostech a tloušťkách, používají se například jako podklady pro reklamní cedule. Jsou odolné, ale drahé. Nepodléhají vlhkosti a nemají prakticky žádné vnitřní pnutí, což jim zaručuje obrovskou stálost. Náchylné jsou ovšem na zvýšení teploty, stačí přímý sluneční svit a deska se může začít deformovat. To může vést až k popraskání barevných vrstev nebo laku. Náročná je úprava povrchu a výběr barvy. Plast odpuzuje vodu, takže použití barev na vodní bázi je nemožné. Na těchto deskách dobře drží různé alkydové a akrylové nebo polyuretanové barvy, ale je nutné volit jejich modifikace určené pro plastový povrch, neboť většina se jich vyrábí spíše na kovy. V případě používání např. automobilových akrylátů určených na kov je nutné použít mezivrstvu plastického primeru, což je mediátor, který zaručuje přilnutí barvy k plastu. Prodává se ve spreji, ale jeho cena je vysoká. Plastovou desku je samozřejmě možné polepit i papírem, ale vzhledem k tomu, že jde o velmi rozdílné materiály se po čase nevylučuje loupání nebo vznikání bublin pod papírem. Plastové desky nejsou tedy příliš vhodné a pro malbu se používají jen velmi zřídka.
– KOV – kovové podklady jsou velmi náročné na povrchovou úpravu a je nutné brát v úvahu také jejich termomechanické vlastnosti. Kovové desky se pískují a opatřují krycí vrstvou, nejčastěji tvořenou různými epoxidovými pryskyřicemi a po té polyuretanovým lakem. Příprava kovových povrchů je všeobecně zdlouhavá, finančně náročná a zbytečně pracná, proto ji na tomto místě opustíme.
– SKLO – zde je podobný problém jako u kovů – povrch musí být patřičně upravený, aby na něj bylo možné malovat. Pokud nepoužíváme přímo barvy na sklo, které se potom vypalují při určité teplotě, je nutné povrch skla opískovat a nanést na něj základní nátěr. Nemá cenu se zmiňovat o velké váze skleněných panelů a o nebezpečí poškození. Na skle celkem dobře drží akrylové barvy, zvláště v tenkých vrstvách, kde nehrozí přílišné loupání. Je samozřejmé, že povrch skla musí být před prácí odmaštěný.
– PLÁTNO – tento klasický povrch vyžaduje prakticky stejnou přípravu, jako pro malbu olejem nebo jiným médiem. Plátno je dobré opatřit vrstvou šepsu, nebo základního nátěru, protože látková struktura omezuje vykreslení detailu. Celkově nepovažuji plátno příliš vhodné, snad jenom v případě, že je malba provedena klasickou technikou (olej, kvaš, akryl nebo alkyd) a airbrush je použit jenom jako efekt, pro dokreslení barevných přechodů, různých mlh, atmosfér nebo světelných efektů.
– TEXTIL – látkovými podklady budeme myslet hlavně různé části oblečení nebo transparenty. Důležité je zjistit, jaké poměry materiálů jsou v látce zastoupeny a podle toho zvolit příslušnou barvu. Lze zakoupit barvy přímo určené na textil, které na něm dobře drží. Z ostatních barev lze použít ještě akrylové barvy, které ale vytvářejí tenký film, takže se po čase smyjí.
Co se týče dalších povrchů, je důležité, aby byly hladké, bez prasklin, rýh nebo dolíků. Barva se totiž při stříkání na těchto nerovnostech hromadí a značně je zvýrazňuje. Proto by mělo každé práci předcházet důkladné prohlédnutí povrchu následované jeho úpravou. Například helmy nebo lyže je nutné přebrousit a zakitovat případné šrámy a díry. Pokud se stříká kapota nebo nádrž, je nutné nejprve strhnout lesk (zbrousit lesklý lak), což se musí dělat velmi opatrně a co nejjemnějším brusným papírem nebo speciální brusnou tkaninou (dostupná v obchodech pro lakýrníky), aby nedošlo k vytvoření výrazných škrábanců. Pro dosáhnutí dokonale hladkého povrchu se používá tekutý kit, nazývaný také někdy “plnič”. Prodává se ve sprejích nebo přímo v plechovce. Nanáší se stříkáním a funguje jako hustá barva, která zalije škrábance a rýhy. Povrch se pak vybrousí jemným brusným papírem, možno i pod vodou. Pokud dekorujeme stěnu nebo zdivo, je nutné se přesvědčit, zda tímto místem neprobíhají nějaké zlomy nebo praskliny, které lze sice odstranit, ale obvykle se za čas objeví znovu a celé dílo znehodnotí. Samozřejmě nesmí jít o stěny, na kterých se tvoří plísně nebo jsou provlhlé.
