31.10.02 © Stadtblatt Winterthur, Rozhovor: Alexandra Suter
Když se potká člověk a stroj
Spojení člověka a stroje je hlavní téma Gigerových prací. Technika nás fascinuje a rozšiřuje naše schopnosti, ale zároveň vrhá temný stín.
Pane Gigere, v bývalé Winterhurerské přádelně Hard se bude brzy konat Vaše výstava „Člověk, Stroj, Genetika. Proč zrovna na tomto místě?
Prostředí továrny není samo o sobě tak důležité. Co na mne však při mé návštěvě před nějakou dobou udělalo dojem, byl podzemní kanál. Temné, ponuré chodby se mi líbí. Bylo to prostě ideální místo k vystavení mé skulptury „Guardian Angel“ (Strážný anděl).
Strážný anděl pro návštěvníky výstavy?
Je to poněkud neobvyklý strážný anděl: Ocelový pták s rozepjatými křídly a saxofonem namísto těla. Návštěvník má pocit, jakoby na něj pták nalétal, to vše podmalováno zvuky a světelnými efekty. Ztělesňuje mou muzikální stránku, původně jsem totiž chtěl být muzikantem. Nazval jsem tuto sochu „Guardian Angel“, protože střeží vchod do mého musea v Gruyère.
Na Vašich obrazech a sochách je charakteriscké prolínání člověka se strojem. Váš styl je nazýván „biomechanický“. Jaký je Váš vztah k technice?
Mám rád techniku! Je fascinující jak moc může technika rozšířit naše schopnosti. Psací stroj vylepšil ruce, kolo nohy. Od vynálezu kolečkového křesla se mohou pohybovat i tělesně postižení. Existuje mnoho oblastí, v nichž se může technika uplatnit: jedna má přítelkyně nemůže pořádně pohybovat palcem a má kvůli tomu problémy s malováním. To mě inspirovalo k tomu, zkonstruovat jí jakýsi kovový „ohýbač“, který se dá přidělat k palci. Díky tomu může lehčeji malovat. Toto zařízení je nejen praktické, ale také pěkně vypadá a dá se použít jako šperk.
Vydíte hlavní trend vývoje spíše v tom, že se stroje budou stále více polidšťovat nebo se naopak lidé stanou stroji?
Oboje. Každopádně je už nezvratným faktem, že člověk bude stroji stále více nahrazován, přesně jak to popsal Marshall Mc Luhan.
Mnoho lidí dokonce sami mění a zdobí svá svá těla a neváhají k tomu použít i kovy a umělé hmoty. Jak se Vám líbí tetování a piercing?
Je to fascinující! Piercingy jsou sice z části jen módní výstřelek, ale mnohé jsou velmi vtipně a také zatraceně dobře udělány. Před nějakým časem jsem se obdivoval jednomu muži s obřími implantáty na hlavě. Měl jsem zato, že jde o bodyart – implantované objekty pod kůží. Teprve později jsem se dozvěděl, že to byl důsledek nemoci. Byla to sakra trapná situace.
Tetování se mi taky moc líbí. Existuje dokonce celá řada lidí, co nosí na těle vytetovány mé obrázky. Je to dobrý pocit, rád to vidím. Začátkem devadesátých let jsem pro SMH navrhl dnes už pra-sérii „WatchAbart“. Mezi jinými byly součástí série i extra-ploché hodinky, které se daly implantovat pod kůži podle motta: „Giger under your skin“. Nikdy z toho ale nic nebylo, Nicolas Hayek nebyl mými nápady zrovna nadšen.
A Vy sám? Máte nějaký piercing? Nechal byste si udělat tetování nebo lifting a udělal tak ze svého těla objekt umění?
Ne, to mít nemusím (směje se)! To přenechám jiným. Rád se podívám na umělecky přetvořená těla, ale já osobně bych se s tím asi necítil dobře. Moje „Swatchky“ bych si ale možná implantovat nechal, kdyby ovšem byly uskutečněny – proč ne?
U genetiky jde o ještě obsáhlejší změnu těla – prakticky od základů. Co si myslíte o tomhle trendu?
Po pravdě řečeno, z toho mám pořádně nahnáno. Přijde mi hrůzné klonovat lidi jako živá skladiště náhradních orgánů. Máme příliš málo zkušeností se změnami dědičné informace. Nikdy nevíte, co za zmetek vám nakonec z takového pokusu vyleze – je to prostě příšerné. Každopádně (opět se směje) sám bych se naklonovat nechal a šoupl bych pak klona do mého muzea. Je tam pořád co dělat a zastal bych tak dvojnásobnou práci.
Jste pro stanovení právních hranic, které by platily pro klonování a genetický výzkum obecně?
Neexistují vůbec ŽÁDNÉ hranice! Je špatné všechno nějak omezovat a navíc je to stejně na houby. Jsou schvalovány stále přísnější zákony a lidská bytost je stále více omezována ve svých svobodách. Přesto jsou zákony neustále za obecného přivírání očí obcházeny a ve světě se dějí hrozné věci. Další věcí je, že určitý vědecký výzkum je považován za čistě pozitivní a prospěšnou věc, a pak za určitých podmínek zničí výsledek toho výzkumu celou civilizaci. Možná je svět ovládán několika málo mocnými, jak to popsal Robert A. Wilson ve své knize „Illuminatus“? Nikdo nemá skutečný přehled o skutečném stavu lidstva. Jsme neustále obelháváni a manipulováni. Věci, které vídáme třeba v seriálu „Akta X“, jsou takové hororové vize, jak by to ve skutečnosti “mohlo“ být.
I když jste proti neustálemu rozvodňování řeky zákonů: Chodíte hlasovat?
Je bezesporu smysluplné, když lidé využívají své volební právo. Já sám jsem na to ale příliš líný. Jen jednou jedinkrát jsem šel k volební urně. Kdysi s mým otcem v Churu, když jsem dosáhl věkové hranice k volení.
Přesto ale nejste apolitická osoba. Roku 1993 jste podle EWR-Volby navrhl tehdejšímu spolkovému prezidentovi Adolfu Ogimu podtunelování Švýcarska, které by cizincům umožnilo kompletně je obejít. Jak jste si to představoval?
Šlo v zásadě o myšlenku udělat ze Švýcar přírodní rezervaci, v níž by se všechno nechalo hezky zdivočet. K tomuto účelu by bylo vybudováno pět vlakových tunelů ve formě pentagramu, který by spojoval naše sousední státy, např. trať z Schaffhausenu do Chiasa. Proti tomu by byl Gotthardský tunel jen dětská hra na pískovišti. Vlaky by jezdily rychlostí 600 km/hod. v půlhodinových intervalech. Tato vysoká rychlost by byla umožněna vybudováním větrných kanálů. V pěti rozích Švýcarska by byly zřízeny azylové kanceláře pro přistěhovalce, kteří by pak žili na kilometr vysokých pyramidách v obytných kontejnerech. Azylanti by si pak vytvořili vlastní stát s demokratickým zřízením a provozovali by zemědělství.
Jak vážně celou tuhle myšlenku Švýcarska jako odříznutého ostrova berete?
Z poloviny vážně, z poloviny jako legraci. Je zábavné takhle si pohrávat s různými myšlenkami. Ale na druhou stranu na tom něco je.
Jak na to reagoval Adolf Ogi?
Poslal mi dopis a poděkoval mi v něm za moje fantazírování. Zdůraznil, že Švýcarsko bude do budoucna opravdu potřebovat novátorské návrhy, aby si v dokázalo poradit se vzrůstajícím trendem konzumního chování a problémy s životním prostředím.
Co vás přivedlo k myšlence „Swiss Transit Tunnel“?
Přivedlo mne k tomu EWR-Hlasování o budoucnosti Švýcarska. Jak si dokážeme poradit s doprovodnými jevy civilizačního pokroku? S migrací populace, přelidněním, ekologickými otázkami, odpady konzumní společnost? Podobné otázky mě zaměstnávají už dlouho. Například přelidnění: V polovině šedesátých let jsem vytvořil obraz „Bullet babys“. Je na něm pistole, z níž jsou vystřelovány děti. Děti, které masově zalidní celý svět. Dlouhou dobu jsem se zabýval fenoménem dětí, maloval jsem je a modeloval. Většina jich poklidně spí, některé vypadají hrůzostrašně, protože pocházejí z ozářeného území. Jedna zeď, kterou jsem pokryl reliéfy dětských obličejíků je ovlivněna „Časem hřibů“. Nazval jsem ji „Mushroom babys“. Zde mi pomohla podstata radioaktivitou způsobených znetvoření.
Jste surrealistický umělec, nezobrazujete otrocky realitu. Kde je podle Vás dělící čára mezi realitou a Vaším pohledem na svět?
V surreálnu je realita lehce posunuta. To znamená, že skutečnost není přesně dána. Není to ale zároveň jen čistá fantasmagorie. Co byste Vy sama na realitě ráda pozměnila?
Ve skutečnosti však není ani třeba žádných změn. Je neuvěřitelné, jak vše funguje a celkem málo se toho podělá, když si uvědomíme, co vše člověk dělá, mění a ovlivňuje. Přesto to funguje! Každý den myslím na to, jak se vesmír neustále rozpíná. Ptám se sám sebe: co je nicota, nekonečno, matérie, vzduch. To vše je nepochopitelné a neuchopitelné.
Kdybyste si mohl něco přát, co byste přál lidstvu?
Aby byl svět pohodlné a pěkné místo k bytí.
Měl byste nějakou konkrétnější představu?
Lidé by se měli mít rádi a být na sebe hodní. Měli bychom se prostě nechat navzájem žít.
Mnohá Vaše díla působí temně a démonicky. Vyzvedáváte na povrch odpadky lidské představivosti. Máte nějaký trik, hlavně na to jak čelit temnotě?
Není pravda, že bych v nějakém „těsném styku“ s temnotou. Ty obrazy prostě přicházejí. Miluji slunnou stránku života a mám rád humor. Je to prostě tak, že člověk má jak stinnou, tak světlou stránku, ty tvoří navzájem polaritu a prostě k sobě patří. Proto nechápu, proč by měl po každém zlém skutku následovat trest. Zlo přeci přesto přetrvá.
Mnohokrát jste řekl, že Vám stinná stránka člověka nahání strach.
Strach je nám vždy nablízku, i strach ze smrti. Někdy mě napadá, že v okamžiku vlastní smrti nám konečně dojde, o co v životě vlastně jde. Pak se nám náhle rozbřeskne a pomyslíme si: „Aha, tak o to šlo. Ale to přece znám!“ Přesto strach ze smrti přetrvává.
Alexandra Suter, přeložil Petr Schink (petruschka)
