http://pagesperso-orange.fr/ugarte
Narozen v roce 1950 v Bordeaux ve Francii
Jean-Pierre Ugarte studoval v letech 1966 – 1971 uměleckou školu v Bordeaux. V současnosti žije a pracuje v Pau. Je to plodný autor, jeho obrazů je opravdu mnoho a objevují se v aukcích po celém světě. Má za sebou také řadu výstav, hlavně ve Francii, ale také v Rusku nebo v USA. Jeho tvorba se točí více méně kolem jednoho tématu, které, jak se zdá, není stále vyčerpáno. Ugarte totiž maluje krajinu. Toto téma je možná stále tak populární proto, že jeho obsah může být podán nekonečným způsobem vizuálních zpracování. Samotná krajina se dynamicky mění v závislosti na zeměpisném umístění, ročnímu období i denní době. Zároveň je možné zapojit fantazii a to, co vidíme podat jinak, případně si vymyslet krajinu podle svého. Kromě tohoto přístupu přichází na řadu i stylizace, která oklikou budí opět fantazii. Obraz krajiny má však stále učitý řád, působí sebejistě, ukazuje, nebo naznačuje prvky, které důvěrně známe a tak působí pochopitelně. Ugarte však nemaluje realistickou krajinu, kterou můžeme s trochou štěstí uvidět z okna, při procházce stezkou v polích nebo při toulkách vrchovinami a horami. Tedy – jeho krajiny nejsou nijak vzdálené od reality, ale díky určitým prvkům a detailům se od reality mírně odchylují a tím budí v divákovi napětí, které jej nutí si klást řady otázek.
Ugarte pracuje velmi vytříbenou technikou akrylové malby, jeho obrazy jsou často rozměrné, aby pojmuly detaily, nutné k preciznímu vykreslení krajiny. Kromě nutných základů, jako jeperspektiva, ovládá autor i specifickou práci se světlem, kdy záměrně potlačuje konkrétní zdroj světla, jako je třeba Slunce, a používá spíše ambientní svit, který dává jeho obrazům charakteristickou atmosféru, jako by krajiny ležely v mlze, nebo se rozkládaly pod nebem s těžkou oblačností. Vzniká tak jakýsi ponurý dojem, který však podporuje stěžejní prvky, které dělají jeho obrazy tak zajímavé.
Nyní se dostávám k tomu, proč jsou autorovy krajiny tak zajímavé. Kromě výše uvedených charakteristik obsahují totiž něco, co je pro diváka doslova jako magnet, přitahuje pozornost a vyvolává potřebu intepretace. Ugarte totiž do svých obrazů dokáže umístit prvek záhadna. Dosahuje toho svým vlastním způsobem, kdy podává velmi detailně a realisticky vykreslenou krajinu, kterou si divák dokáže ztotožnit například s divokou přírodou Kanady, nebo národních parků v USA. Jenže v těchto krajinách není vše tak docela v pořádku. Skály a kameny totiž mají často podivně přesný tvar, někdy je to jen náznak, jindy je zřejmé, že jde o něco jiného, než skála. Ugarteovy krajiny obsahují obrovské monolity, hromady poházených kvádrů, nebo naopak různě roztříštěné desky, zarostlé vegetací, pokryté sněhem, nebo zaplavené vodou. V krajinách se tak objevuje něco nepatřičného, něco, co je už příliš vzdálené přírodní chaotické nahodilosti. Přítomnost takových prvků pak budí dojem, že jde o čísi dílo. Že mamutí trosky nejsou dílem přírody, ale že měly patrně kdysi svůj účel, který nyní zahalují dávno uplynulé věky a příkrov, který příroda spontáně vytvořila. Člověk se při pohledu na takové krajiny neubrání otázkám: Byly to kdysi stavby? A jaký měly účel? Kdo vytvořil něco tak gigantického, co doslova mění krajinu, a kam se ten tvůrce poděl? Podobně jako Stefan Hoenerloh, tak i Ugarte využívá absence lidského prvku k posílení atmosféry. Ať se díváte na jeho obrazy sebepozorněji, nespatříte jediného člověka, jedinou postavu, obrys na horizontu, stopy ve sněhu či v písku, prostě nic. Krajiny jsou pusté a kromě vegetace, vody a znepokojivě přesných masivních bloků nebosahují nic jiného. Snad jen věčně podmračenou a zamlženou oblohu, ze které padá svit na fantastické struktury kvádrů, bloků a desek, jejichž roztříštěnost připomíná hrad z dřevěných kostek, které rozmetalo jedno mávnutí rukou. S tím se do obrazů vkrádá další prvek atmosféry a tou je postapokalyptika. Na diváka obraz působí jako krajina, kde něco kdysi stálo, něco velkolepého, monumentálního, co nyní již neexistuje, je to roztříštěné, rozmetané do všech světových stran, pohlceno vegetací nebo zaplaveno vodou. Fantazie tak dostává možnost odpovědět na otázky, které takový obraz vyvolává.
Cíleným použitím těchto prvků dává Ugarte svým obrazům atmosféru, která se naprosto odlišuje od jiných krajinomaleb. V jeho pracech se objevují různé struktury, které kompozičně působí jako přírodní prvky, tak obvyklé v rázu krajiny. Jejich detail je ovšem v přírodě nezvyklý, tak silně, jak sám autor chce. Proto v některých obrazech jen tušíme, že skála není skálou, ale jinde je již zcela jasné, že to, co vidíme, nevytvořila příroda. Jakési zbytky staveb, bludiště, stupňovité stavby a další struktury vzbuzují paralely k různým archeologickým objevům na naší planetě, ke kterým není oficiální věda zatím schopna podat uspokojující vysvětlení. Například rozměrné trosky v Puma-Punku, rozmetané po okolí a vážící desítky tun, ruiny jihoamerického Tiahuanaca, Cuzco nebo podmořské útvary Yonaguni u Okinawy, které jsou přesně na oné pomyslné hranici mezi tím, co vytvořila příroda a tím, co již vytvořil někdo jiný.
Ugarte je monotematický, i když jeho dílo obsahuje i různé studie a krajiny bez fantastických prvků, většina obrazů se točí právě kolem krajin s nepřírodními strukturami, gigantickými, záhadnými. Specifická paleta barev kolem zemitých odstínů, nebo namodralých tónů s kalnou zelení jen podtrhuje opuštěnost zapomenutých míst, která musela před dávnou dobou něco znamenat a nyní není možné zjistit, co to přesně bylo.
Samotný autor nevnímá obrazy jako krajiny, ale jako určitý obraz své duše. Vznikají tak vlastně vnitřní krajiny, skryté před zkraky ostatních, v nichž se význam jednotlivých prvků mění v závislosti na tom, kdo a jak se na ně dívá. Mohou to také být sny, které nás nutí se podívat do minulosti, protože tyto krajiny žádnou budoucnost neobsahují. Jedinou budoucnost naznačují v tom, jak mohou vypadat díla lidských rukou dávno po tom, co lidé už nebudou a příroda si vezme zpět to, co jí patří. Stavby, které měly sloužit k ochaně a slávě lidstva se tak stávají jeho mauzoleem a epitafem.