Airbrush (česky nazývaný americká retuš, v doslovném překladu “vzdušný štětec”), je výtvarná technika, která je založena na nanášení barvy v proudu vzduchu. Nástroj, kterým se malby provádějí se nazývá stejně, jako technika sama a konstrukcí jde vlastně o miniaturní stříkací pistoli s velmi malou tryskou. Sám nástroj je již dlouho známou věcí, oficiálně byl vynalezen už v roce 1893 akvarelistou Charlesem Burdickem. Burdick, i když se mu vynález přisuzuje, nebyl úplně prvním, kdo se podobnou myšlenkou zabýval, v roce 1879 to byl Abner Peeler, kdo si nechal patentovat nástroj z názvem “Distributor barvy”. Tento patent byl v roce 1881 zakoupen společností Liberty & Charles Walkup za 700 dolarů, později společnost Peelerovi zaplatila ještě dalších 150 dolarů. V roce 1883 se společnost přejmenovává na The Airbrush Manufacturing Company a začala airbrush vyrábět, o tři roky později vznikla v Illinois dokonce škola techniky airbrush. Burdickův přínos technice byl v roce 1891 v tom, že přinesl patent pistole, kde se barva míchala se vzduchem uvnitř, předchozí nástroje v podstatě vzduchem rozprašovaly barvu, která byla na jakési pánvičce. V roce 1893 se Burdick stěhuje do Londýna, kde začíná výrobu nástroje s názvem “Aerograph”. A právě zde leží oficiálně zmiňovaný začátek éry airbrushe.
Konstrukce byla zpočátku velmi prostá, ale postupem času se stále zdokonalovala až do současnosti, kdy je z technologického hlediska stříkací pistole již na vrcholu svého vývoje. Zpočátku byla americká retuš používána prakticky výhradně k retušování fotografií, kdy bylo nutné nejen zlepšit kvalitu tehdy ještě nedokonalých fotografických materiálů, ale i zajistit správné podání produktové fotografie, bez zpětných stínů či odlesků, dnes se již vše realizuje digitálně. Řada reklamních materiálů hlavně v 50.tých letech je tvořena výhradně stříkací pistolí a jejich podání je stále přesvědčivější, než použití tehdejší fotografie. V této době také začíná airbrush pronikat do umění coby výtvarná technika. Ještě daleko přetím však umělecký potenciál airbrushe v roce 1917 objevil a využil Man Ray, ve svých fotografiích.
Z technického hlediska funguje airbrush způsobem, kdy je do tělesa pistole přiváděna barva a také stlačený vzduch. Obojí prochází miniaturní tryskou, přičemž poměr obou složek můžeme regulovat. Výsledkem je paprsek vystřikované atomizované barvy, jehož síla a intenzita je daná právě poměrem barvy a vzduchu, ale i vzdáleností pistole od povrchu. Airbrush ze své podstaty neumí dělat ostré hrany, veškeré tahy mají hladké okraje. Proto pokud to malba vyžaduje, vymezuje se prostor, na který se pistolí stříká pomocí šablon, které nedovolí barvě proniknout pod sebe a v závislosti na svém tvaru taknechají pokrýt pouze odkrytou plochu.
Díky konstrukci pistole je možné velmi citlivě ovládat množství barvy i stlačeného vzduchu a pouhým pohybem prstu na ovládací páčce dosáhnout jak velmi drobných linek ve zlomcích milimetru, tak velkých ploch, které se pokrývají rovnoměrně rozstřikovanou barvou. Díky této vlastnosti je airbrush velmi flexibilní v přechodech mezi většími částmi obrazu a jeho detaily.
Zmiňované reklamní malby typické pro 50. léta byly zhotovovány právě s použitím množství šablon, které si musel autor nejdříve připravit, nařezat a pak buď přikládat k povrchu, nebo je lepit pomocí lepidla, které bylo možné později se šablonou odstranit. Práce to byla velmi precizní a náročná, neboť přes šablony nebylo vidět, proto se používal i pauzovací papír a později přišly ke slovu acetátové průhledné fólie. Pravý přelom v šablonování však přišel až s samolepícími fóliemi a plotery, kdy je možné do fólie vyřezat jakýkoliv tvar a šablonu nalepit na povrch, bez poškození malby ji pak odlepit a případně aplikovat znovu, protože lepidlo lepí stále. Pokud jsou používány vodou ředitelné barvy, je možné fólii i omývat.
Z výše popsaného je zřejmé, že samotná technika poskytuje ještě jemnější dělení na volnou práci a na práci s pomocí šablon. Volná práce s airbrushem připomíná práci se štětcem a není nutné dopředu celý obraz promyslet a narýsovat, aby se dal rozložit do šablon. Oproti tomu práce se šablonami vyžaduje velké plánování a metodickou, postupnou činnost, kdy se jednotlivé části odkrývají a zase zakrývají a dílo postupuje po předem připravených krocích. Airbrush každopádně poskytuje vizuální otisk, který lze poměrně bezpečně identifikovat a práce zhotovená stříkací pistolí tak má svůj určitý charakter, zvláště podtržený hladkými barevnými přechody, které dokáže autor udělat velmi rychle, pár tahy a stisky tlačítka, narozíl od zdlouhavé práce štětcem. Airbrush zároveň umožňuje barvu vrstvit, v jemných lazurách, kdy může nebo nemusí využít barev v nižší vrstvě. Vše jen na základě množství barvy, které se nechá na plochu dopadnout.
Technika samotná vyžaduje určitou disciplínu a zázemí. K pohonu pistole je nutný stlačený vzduch, ať ve formě tlakové lahve nebo kompresoru. Je nutné používat správně ředěné barvy s ohledem na jejich atomizaci. A samozřejmě, nejdůležitější součást této techniky – čištění stříkací pistole. O tento nástroj je nutné se velmi poctivě a pozorně starat, protože barva, která by v něm zaschla by jej mohla trvale poškodit. V současnosti je sice snadné sehnat novou pistoli znova, ale nejen že to je další investice, ale může to i zkomplikovat další práci, pokud je například vázaná termínově. Kromě čištění od barvy obsahuje retuš řadu velmi jemných součástek, jako je například jehla, která uzavírá trysku a reguluje tok barvy, nebo tryska samotná, která má obvykle úsťový průměr ve zlomcích milimetru. Právě těmto dílům je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Rovněž pohyblivé části pistole, je nutné časem vždy dobře naolejovat. Provozování americké retuše tedy vyžaduje určité opakující se činnosti, které nesouvisí s tvorbou, ale zaručí dlouhou životnost vašeho vybavení. Kvalitní pistole, které obsahují teflonová těsnění, odolná protivětšině rozpouštědel, vám mohou při dobrém čištění vydržet desítky let a klidně je budou moct používat i vaše děti.
Při úvahách nad tím, jestli americkou retuš nezkusit je důležitá jedna věc. Airbrush je jen médium – nástroj, pomocí kterého autor převádí svoje nápady do vizuální podoby. Z toho je zřejmé, že není možné od airbrushe čekat zázrak, nebo přínos, který změní dosavadní autorovy dovednosti k lepšímu. Nic takového se nestane, retuš nic neusnadňuje a naopak spíše komplikuje. Autor, který neovládá klasickou kresbu, neví mnoho o malbě, nemá za sebou hodiny a hodiny cvičení, nemůže čekat, že díky airbrushi bude dělat najednou díla, jako jeho vzory. Podobně jako u každé jiné techniky je tedy nejdříve nutné zvládnout základy a pak až postoupit po žebříčku dovedností nahoru. Špatné zvládnutou anatomii, perspektivu nebo proporce a kompozici americká retuš nezachrání a spolu se svým líbivým kabátkem jim naopak dá vyniknout v celé své nedokonalosti.
Význam americké retuše v současnosti upadá. Nemá cenu si nalhávat opak. Její renesance v 80.tých a 90.tých letech, kdy tuto techniku používal kde kdo, je pryč, i když na popularitě u autorů neztratila. Na vině je obrovský rozmach digitálních technologií, o kterých nebylo před deseti lety skoro slyšet. Výstup z těchto technologií, ať jde o samotné zhotovení malby nebo výsledný tisk, je natolik kvalitní, že přímo konkuruje fotorealistickým možnostem airbrushe a poráží ho svými devizami v podobě rychlosti, modifikovatelnosti a nákladů. Airbrush byl tak vytlačen z reklamní branže, z oblasti retušování fotografie zřejmě již navždy. Stále si zachovává své silné pole působnosti v oblasti dekoru, kdy se stříkané obrazy používají coby dekorace, hlavně automobilo, motorek a spousty dalších objektů a samozřejmě v umělecké tvorbě. Nicméně dnes již není problém stejnou malbu provést digitálně, vytisknout ji na fólii a tu po nalepení na příslušný díl zalakovat. Jde tedy už jen o přístup zájemce o dekor, naštěstí většina z nich stále vyžaduje klasický přístup. V designérské oblasti však airbrush ztratil také, neboť jej velmi věrně nahradily digitální technologie v podobě kreslicích tabletů a počítačového software. I když nesimulují airbrush věrně, výsledky jsou s ním zcela srovnatelné a často i zaměnitelné.
V 80.tých letech se airbrush snažil konkurovat fotografii, mnoho autorů bylo posedlých doslova fotorealistickou malbou, kdy vytvářeli ilustrace s maximálním smyslem pro realističnost. Schopnosti některých z nich jsou opravdu fascinující. Otázkou ale zůstává proč. Zhotovení takové malby, která je k nerozeznání od fotografie vyžaduje obrovské znalosti, úsilí a samozřejmě čas. Pokud je ale výsledek srovnatelný s fotografií a neposkytuje nic navíc, pak smysl takového snažení uniká. V současnosti se něco podobného děje na poli 3D grafiky, kdy vznikají práce, kde se autor snaží až fanaticky nasimulovat realitu tak, aby byla co nejvěrnější fotografii. Tyto práce, stejně tak jako zmíněná díla z 80.tých a 90.tých let ale nepřinášejí nic víc, než ukázku dokonalého řemesla. To je ale vše. Proto airbrush získal i pověst techniky, která vytváří kýč a kvůli tomu jej řada autorů nechce vůbec akceptovat. O akdemickém přístupu k airbrushi se nemusíme ani bavit.
Navzdory tomu je airbrush stále populární a mladí lidé, kteří se s výtvarnou oblastí teprve senzamují jej objevují a zkoušejí jej používat ve své tvrobě. Je ale třeba říct, že daleko více z nich sáhne spíše po počítaši s Photoshopem, než po americké retuši. Jsme zkrátka v době boomu digitální tvorby se vším všudy, tedy i s útlumem předchozích technik.
Autorů, kteří používali americkou retuš jsou spousty a nemá smysl je nějak podrobněji zmiňovat. Pro představu realistické ilustrace může sloužit práce autorů jako je Dru Blair, Sorayma Hajime, naopak ukázka volné malby americkou retuší je třeba dílo H.R. Gigera nebo Luise Roya.
