Nejsem vůbec první a ani jediný, kdo o nich píše. Před nedávnem fotografie železobetonových útvarů zasáhly hned několik blogů a informačních portálů. Vizuální vjem z těchto staveb je však natolik výtvarně zajímavý a inspirativní, že jsem neváhal. Obrovské a komplikované betonové skulptury se vynořují uprostřed krajiny, zdánlivě z ničeho a bez významu. Je to dáno tím, že od časů, kdy měly něco sdělovat a připomínat uplynula dlouhá doba a lidé, jak je známo, velmi rychle zapomínají. Ale ještě před tím, než se beton v krajině objevil, byla tato místa něčím výjimečná. Obrovské památníky nenechal zbudovat po území bývalé Jugoslavie nikdo jiný, než Josip Tito. Vznikaly v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století na místech, která byla spojena s událostmi, na které se nemělo zapomenout. Byla to místa významných střetů za druhé světové války (např. Tjentište, Kozara a Kadinjača) nebo místa, kde stály koncentrační tábory (Jasenovac a Niš). Památníky měly kromě svého hlavního poslání ještě jednu funkci – demonstrovaly monumentálním způsobem sebejistotu a sílu socialistické republiky, podobně jako to dělaly památníky třeba v Rusku nebo Bulharsku. Komunistická éra památníky milovala. 
Tito zadal práci různým sochařům (např. Dušan Džamonja, Vojin Bakić, Miodrag Živković, Jordan a Iskra Grabul) a architektům (např. Bogdan Bogdanović, Gradimir Medaković), kteří dokázali vytvořit neobyčejné betonové struktury s politickým podtextem. Památníky zažily svou největší slávu zvláště v osmdesátých letech, kdy byly navštěvovány miliony lidí k nejrůznějším příležitostem, převážně pionýry a kdy sloužily už spíše k patriotickým účelům. Potom, co se Jugoslavie na začátku devadesátých let rozpadla, zmizelo i nucené uctívání pomníků a obrovské skluptury začaly chátrat. Déšť, dopadající v nové době na omšelý beton, s sebou vzal i vědomí toho, proč vlastně tyto stavby vznikly a jaký měly účel.
V tomto stavu se u zapomenutých a rozpadajících se železobetonových výtvorů objevil belgický fotograf Jan Kempenaers. V letech 2006-2009 procestoval většinu území bývalé Jugoslavie (nyní Chorvatsko, Srbsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Černá hora, Makedonie, Kosovo). K orientaci mu pomáhala mapa umístění památníků z roku 1975. Vznikla tak řada unikátních fotografií, které autor vydal v roce 2010 v knize nazvané Spomenik. Ukazuje tak ve zvláštní, melancholické atmosféře jednotlivé stavby, které upadly do zapomnění, naznačuje tím i zpřetrhání vazeb s minulostí. Fotografie, které je možné použít bez kontextu ale dokládají, že samotné stavby mají uměleckou hodnotu, protože jsou krásné samy o sobě, bez politického nebo historického rozměru.
Je zajímavé sledovat, jak stačí i několik desítek let k tomu, aby se z památníku a symbolu socialismu stalo něco jiného. Co by teprve udělalo století, nebo rovnou pět set let? Stály by tyto stavby ještě, nebo by se rozpadly? Dokázal by k nim vůbec někdo přiřadit význam a historii? I když je to úplně mimo téma, musel jsem si trochu škodolibě vzpomenout na E. von Dänikena a jeho knihy (autora i jeho knihy mám jinak velmi rád a s trochou rozumné kritiky na něj nedám dopustit). Jak by se asi tvářili archeologové z jiné doby, kdyby tyto monumenty nalezli? Pomíjím teď fakt, že železobeton by nevydržel to, co diorit, i když římský beton je tu s námi dodnes. Jak by si asi vykládali funkci těchto staveb, co by v nich viděli? Mysleli by si, že stojí před nějakou technickou stavbou, observatoří, bunkrem? Dokázali by vůbec přijít na to, že tyto stavby vlastně nemají žádný reálný účel, a že slouží jako monumenty, které mají napříč časem připomínat místa a události? Kdo ví…
 |
 |
|
 |
 |
 |
|
 |
|
