Protože jsem před časem psal o výpravě do Slovinska, rozhodl jsem se, že budu pokračovat. V polovině září minulého roku jsme se s přáteli vypravili na další společnou cestu, tentokrát na Krétu. Dlouho jsme zvažovali, kam se podívat, lákala nás Korsika, Kuba i další místa, ale čas naše možnosti neúprosně zmenšil, a proto jsme si vybrali Krétu, ze které se v září zvolna vytrácí turistický zmatek, i dny s tropickými vedry. Ostrov sám je turistům notoricky známý, ale přiznám se, že kromě památek z mínojské civilizace, pláží a hor jsem toho o Krétě věděl málo. Proto jsem si opatřil průvodce a s ním, i s pomocí internetu a map jsem se vrhnul do studia tohoto specifického ostrova, což se později ukázalo jako dobrý tah.
Nesnáším a ani neprovozuji bačkorácké cestování stylem, kdy se turisté rozvalují v komplexech nebo střediscích a občas se vypraví na fakultativní výlet. A na druhou stranu zase nejsem blázen, co přijede do země s obří krosnou na zádech a cestuje sem a tam autostopem nebo místní dopravou a snaží se vyžít z pár tisícovek. Proto byl plán cestky tradiční a ověřený z předchozích zkušeností ze Španělska a Slovinska – vlastní auto. Tedy “vlastní”, na Krétě je to celkem problém, ne že by se tam nedalo s autem dojet, ale protože tam funguje velmi mnoho autopůjčoven, řešení se přímo nabízí. Letadlem od Smartwings jsme přiletěli do Chanie, krásného města v západní části Kréty. Ubytovali jsme se na strategickém místě v Kalamaki, což je v podstatě předměstí Chanie na severním pobřeží, bludiště apartmánů a komplexů. Protože pokaždé před cestou studuji podrobně topografii přes Google Earth, věděl jsem, že náš apartmán je v dobrém místě, pár desítek metrů od nájezdu na jedinou krétskou dálnici, která vede jako páteř celým ostrovem a bez jízdy po ní se člověk neobejde. Auto jsem si nechal přivézt z jedné půjčovny, přivezli ho tedy až z Heraklionu, ale i trochu vyšší cena se vyplatila, protože šlo o prakticky novou Toyotu Corollu, takže pohodlí cestování bylo zaručeno – nikdy bych nevěřil, co tahle limuzína zvládne v terénu, protože krétské silnice zvláště mimo sever jsou štěrkové, s výtluky a valchovitými plochami, na kterých se osvědčují malé teréňáčky, které si turisté půjčují. Pro čtyři lidi jsou však už příliš malé a nepraktické.
Kréťané většinou mluví alespoň jednoduchou angličtinou, ale s domluvou nebyl žádný problém, a tam, kde jsou turisté už vůbec ne. A protože je Kréta vysloveně turistická, tak to lze vztáhnout na celý ostrov. Není problém narazit na Čechy, ale podobně jako Kypr je Kréta pohlcována hlavně ruskými turisty, o nichž se nedá mluvit vždy pozitivně. Samotní Kréťané jsou také dost svérázní a nerad bych je míchal s ostatními Řeky, což by se jim asi nelíbilo. Na jednu stranu jsou příjemní, na druhou stranu v některých místech neváhají použít podfuky na turisty v podobě předražených taxíků nebo dokonce se zapíráním časů příjezdů a odjezdů místní dopravy proto, abyste je museli požádat o odvoz, samozřejmě za peníze. Každá země má něco a turista je prakticky všude brán na hůl, takže to nepřekvapí a dojem z dovolené nepokazí, ale občasný problém lehce naštve.
Dojem z Kréty je ale jednoznačně kladný. Už při příletu, kdy boeing kroužil nad Chanií se mezi mraky objevovaly kusy pobřeží s tak modrou vodou, že to bylo neuvěřitelné. Na moře jsem se vysloveně těšil, zrovna tak ale i na další místa, na která jsme se rozhodli vyjet. Byl jsem trochu rozčarovaný z výše zmíněné dálnice, která se jako čtyřproudá dálnice tvářila jen ve městech, mezi nimi to byla obyčejná silnice, s rychlostí často sníženou i na 50km/hod a s šíleným způsobem předjíždění. Abych nezapomněl, Kréťané, obecně jako Řekové, jezdí jako šílenci. Známé je jejich riskantní předjíždění, kterého jsem si užil vic než dost. Cesty jsou doslova lemované malými kapličkami, které ukazují, kde to kdo nevybral. Skoro v každém městě i vesnici je obchod s kapličkami, zřejmě je po nich velká poptávka. Problém je, že na úzkých a křivolakých krétských silnicích se bez předjetí nikam nedostanete a jste odsouzeni k dlouhé a úmorné jízdě za někým pomalým – a tím jsou nejčastěji turisté, vykulení z cizího prostředí, ploužící se rychlostí zraněného hlemýždě. Naštěstí jich v toto období už nebylo na silnicích mnoho, ale jak nám řekl taxikář z přístavu Sougia – v sezóně je to peklo. Vzhledem k tomu, že jsme měli dobré auto, jsem na sobě po pár dnech aklimatizace začal pozorovat první projevy řeckého šílenství, které se během dovolené vypilovaly do dokonalosti. Předjíždění se stalo denním chlebem, protože jsme autem vyjížděli paprskovitě od ubytování do všech směrů každý den. Předjet turistu nebyl problém, předjet Kréťana nebyl problém, nebyl problém předjíždění přes plnou čáru, obyčejné předjíždění, dvojité, ani dokonce trojité (to už jsem se trochu bál :). Pokud si člověk chce užít Krétu, bez auta se neobejde a řidič se prostě musí adaptovat na místní způsoby. Nikdy jsem se ale necítil nebezpečně, a mimo hodně osídlený sever je zbytek ostrova na řízení klidný a bezproblémový.
A že jsme toho najezdili opravdu hodně, nekonečné serpentiny silnic mohou natáhnout zdánlivě krátké vzdálenosti na opravdu dlouhý přejezd. Nebyl problém denně ujet 250 kilometrů. Náš ubytovatel Majk i jeho žena a jejich smečka psů nad námi kroutili hlavou a měli nás za blázny, turistický sever se probouzí nejdříve kolem deváté až desáté hodiny, my jsme vyjížděli někdy i v osm, abychom se dostali třeba až na druhý konec ostrova. Jednou nám navrhovali, kam bychom se mohli podívat a s hrůzou zjistili, že jsme tam všude už byli. I když to bylo náročné, stálo to za to, protože Kréta je krásná. Větrný ostrov, s divokým a na přírodní krásy bohatým západem, vyprahlým středem a východem s archeologickými památkami. Nejhezčí město je zřejmě stále Chania, plná uliček s benátskými a tureckými domy, podle toho, kdo si zrovna Krétu přisvojil. Z apartmánu jsme za mořem vyjížděli nejvíce na západ, kde je dobře přístupná pláž Falasarna, toho času nepřecpaná turisty, s pár lehátky, pískem, vlnami a útesy. Po křivolakém západním pobřeží jsme se dostali i na další vyhlášenou pláž Elafonisi, s růžovým pískem a mělčinami táhnoucími se daleko do moře. Nemohli jsme vynechat turisticky vyhlášenou soutěsku Samaria, která opravdu stojí za projití, i když je třeba časově dobře plánovat, aby člověk stihnul na jejím konci loď odjíždějící do přístavů na jihu, jinak se totiž ze soutěsky dostat nedá. Podobně jsme prošli i soutěsku Imbros, podívali se k starému benátskému hradu Frangocastello, navštívili jsme kláštery, jednak na poloostrovu nad Chanií i známý Moni Preveli na jihu. Nemohli jsme minout Stavros, pod velkým útesem, kde před 46 lety tančil Řek Zorba.
Vzdálené cesty vedly přes ostrov k památkám jako je Knossos, stará pevnost v Heraklionu a k vůbec nejvzdálenějšímu cíli – k náhorní planine Lasithi, která je největší na Krétě. Planina je známá tím, že dříve na ní stálo obrovské množství větrných mlýnů, podle průvodce až dvacet tisíc, které sloužily nejčastěji k pohánění čerpadel pro zavlažování obrovského barevného koberce polí a políček, který je po planině rozložen až k obzoru. Nesmím zapomenout ani na cestu k přírodnímu jezeru Kournas, které okupovali ruští turisté a kde naši kamarádku málem sežraly husokachny, kterým neprozřetelně něco hodila. Cesta pokračovala do Argyroupolis, městečka s prameny a vegetací, které bylo díky vodě více, než je na Krétě obvyklé. Jižní pláže jsou častěji kamenité, s nádhernými valouny s nejrozmanitějšími barvami a vzory, které pocházejí z hor, svažujících se k moři. Proto je zde moře i hlubší a živější. Hodně na mě zapůsobila pláž Balos, na polostrově Gramvusa, který vybíhá na samém severozápadě Kréty. Balos je obtížně přístupný – buď je možné se tam nechat dovézt lodí, ale tak se děje jen v typicky turistických mantinelech stovek lidí a limitovaného času, po který je možné na pláži být, než loď odpluje. Další možností je dojít na pláž pěšky, kolem polostrova a přes jeho hřbet, což je ale cesta dlouhá kolem deseti kilometrů. Třetí možnost je autem projet prašnou cestu na hřeben a pak jen sejít k pláži. Toyota dostala zabrat – i když byla půjčená, choval jsem se k ní jako by byla moje vlastní, a tak jsem se snažil jet co nejšetrněji. Jízda rychlostí nedosahující ani 20km/hod přes ostré špičaté kameny, díry, valchy a různé propadliny byl opravdu zážitek. Balos ale určitě stál za to, protože když jsme k němu scházeli z hřebenu, tak jsem si připadal jako v Karibiku, až na chybějící palmy. Bílý písek, skaliska a laguny s tyrkysovou vodou přecházející do azurové, úplná fantazie. Procestovali jsme i jeskyně, které na Krétě jsou, i když s mým oblíbeným Slovinskem se nedají srovnat, působí i tak zajímavě a stojí za to se do nich podívat.
Na jedné z posledních cest jsme zavítali i do odlehlé západní části ostrova, kde je v horách ukrytá vesnice Milia, takový skanzen složený z šestnácti domů, který ukazuje, jak to vypadalo na Krétě před mnoha lety. Cesta k vesnici stoupá do hor, nejdříve asfaltka, potom šterková cesta, na které stěží projedou dvě auta proti sobě. V horách je neuvěřitelné ticho, jen vítr v korunách stromů, nízké terasovité domky z kamene vypadají, jako by sem patřily odjakživa. Vytáhlé komíny, malá okna, místnosti, kde je podlaha často jen udusaná hlína. Milia nabízí ubytování i restauraci v kamenném domě s trámovým stropem. Osamělost a odlehlost toho místa je cítit na každém kroku a navozuje dojem tradiční krétské horské vesnice.
Mohl bych toho napsat ještě spoustu, ale ani tak by se Kréta nedala popsat taková, jaká ve skutečnosti je. Proto je nejlepší se tam zajet podívat osobně, vidět všechno na vlastní oči. Nejjižnější řecký ostrov za to určitě stojí, a pokud je člověk jen trochu akční a odmítá primitivní trávení dovolené, bude bohatě odměněn.