Luis Royo je jedním z nejznámějších autorů fantastické ilustrace, jeho práce se objevují už řadu let na nespočetném množství knih, časopisů a plakátů zaměřených na sci-fi a fantasy. Ve svém oboru se stal zcela jistě klasikem a díky poměrně charakteristickému rukopisu daném použitím tužky, akvarelu a airbrushe, je velmi dobře odlišitelný od jiných autorů. Stal se světově uznávaným a velmi poptávaným autorem, podobně jako například Boris Vallejo. Royo je vynikající řemeslník, s dokonale zvládnutou technikou. Tématika jeho prací je samozřejmě poplatná branži, v jaké se pohybuje a ač je pro někoho až kýčovitá, nedá se jí upřít profesionalita a řemeslné devizy jako např. znalost anatomie. 27. září 1998, přinesly noviny El Periódico de Aragón dvojstránku s tímto rozhovorem, jedním z nejzajímavějších, které kdy autor publikoval.
Řekněte mi něco o vašich začátcích…
Narodil jsem se v Cutandě, moji rodiče byli emigranti. Tady (ve městě Zaragoza – pozn. překl.) jsem se ocitnul, když mi bylo šest měsíců, takže stěží můžu říct, že jsem bydlel na vesnici, s výjimkou léta, kdy jsem pobýval s mými prarodiči. Můj příběh není nijak neobvyklý. Měl jsem hodně rád malování už když jsem byl dítě a moje matka mi vždy říkala: „Můj synu, dělej něco užitečnějšího, malíři obvykle zemřou hlady.“ Studoval jsem, abych se stal stavebním kreslířem a potom jsem přešel k dekoraci, protože jsem to považoval za více umělecké. Docházel jsem na nějaké malířské kurzy v Umělecké škole a pracoval jsem na studiích dekorací po osm let. Ale již jsem dělal comics, účastnil se výstav, maloval doma…
Jaký druh malby jste dělal?
To bylo malování typické pro tu dobu, s velkými formáty. Sociální malby, kritizující Francouze, policii a podobně. Všechno bylo velmi ponuré (snad policajtova hlava s konzervou špenátu Pepka námořníka, jako druh malby), sledující styl Equipo Crónica nebo Rafaela Canogara.
A během roku 1978, jste se rozhodnul pro oblast comicsu. Kdo a jak vás přesvědčil podstoupit tak radikální změnu?
Byl to pravděpodobně magazín Totem a comicsový styl který přišel po květnu 68. Bylo to jako zjevení. Až do té chvíle jsem viděl jen věci jako Roberto Alcázar y Pedrín. Tak jsem začal dělat komiksové sešity a za dne na den jsem opustil dekoraci; byl to druh sebevraždy, protože jsem sám sebe zamknul doma na dva nebo tři roky. Nakreslil jsem mnoho comicsových stránek, některé z nich, z mého současného pohledu, byly opravdu šílené. Neměl jsem představu, jak svět comicsu funguje, ale vytvářel jsem obrovské množství práce, hodil to všechno do složky, popadl ji a jel s do Francie, která je, teoreticky, místem, kde se zrodil comics. Společnost v Paříži akceptovala některé moje práce, ale ne mnoho, zvláště v porovnání s tím, kolik jsem jich udělal. Dělal jsem surrealistické sešity, založené na jistých výstředních scénářích Anthonia Altarriba.
Jak se vám podařilo prorazit? Četl jsem ve vašem životopise, že kolem roku 1981 jste se začal podílet na mnoha publikacích: El Vibora, Rambla…
Jo, byla to velmi zajímavá změna, protože jsem mohl touto cestou publikovat moji práci docela často. Z ničeho nic jsem si ale uvědomil, že opakování postavy políčko za políčkem je pro mě velmi únavné a nudné a nemohl jsem to vydržet. Tak jsem udělal další radikální tah a začal dělat ilustrace. Tam se cítím mnohem pohodlněji a stále to tak je. Jsem tvůrce imaginárních světů, který pracuje ve dvou směrech: jedna věc je na zakázku zadaná práce a druhá, úplně odlišná, je moje vlastní svoboda jako tvůrce, několik alb dělám pro sebe. A stále si tu svobodu udržuji. Na konci dne, kdy dokončuji knihu jako třeba III Milennium, říkám vždy mému agentovi, nevolej mi během následujících dvou měsíců. To je příliš nebezpečné umlčet všechno náhle, protože tenhle pramínek zakázkových prací je také druhem uvědomění, volání k risku a výzva a také k samoléčbě. Pro mě jsou podklady základem. Získávám nápady z módních časopisů, z kina, z klasického umění. Umělec je jako houba. Občas, si sednu, nasadím si sluchátka a poslouchám nějaké hudební kousky, třeba od Prince nebo jiných lidí. A získávám mnoho nápadů také odsud.
Věnoval jsem zvláštní pozornost vaší technice, tak podrobná a perfektní, oslňující, fotografická, hyper-realismus snu. Můžete nám vysvětlit, jak to děláte?
Používám mnoho materiálů. Mnohokrát začínám s vodovými barvami, jindy s akryly, nebo s tužkami… Používám postupně airbrush, objevuji ilustraci krok za krokem. Na konci, když mám celou kompozici a postavy jsou více nebo méně dokonalé, musím použít olejové barvy k úplnému dokončení. Barevná bohatost olejových barev je mnohem vyšší než u akrylu, vodových barev nebo jiných materiálů.
Jak je to s vaší fascinací ženami a jejich nespoutanou anatomií: nádherné oči, obličeje, prsa, klíny, zadky. Není to trochu choré?
Budu upřímný: jestliže jste druh muže, který má hodně rád ženy, vždy budete ženskou postavu idealizovat, kdykoli si představíte postavu, přijde vám na mysl žena. Já kreslím také muže. Ale žena je bytost, kterou mám raději. Dokonce když přemýšlím o padlém andělu a Luciferské ikonografii, vždy přičítám, dodávám nějaké ženské anděly …Nahota je jeden z kánonů krásy, ale já nemaluji vždy nahé ženy. Naše civilizace se mění velmi rychle a náš vkus pro ženy se mění také. To není ten stejný druh androgyní ženy z konce osmdesátých let, která praktikovala body-building, měla silný upřený pohled a na druhou stranu byla nevinnější než nynější archetyp, zvrhlejší, ale také víc uličnický. Tyto ženy, které jsou v současnosti modní, mají určitý vzhled trosky/feťačky s vychrtlým, kostnatým tělem jako Kate Moss. Říká se, že další krok bude směrem k normálnímu typu, jakým je třeba Nieves Álvarézová. Nemyslím si, že ano, protože se domnívám, že v normálnosti není mnoho úchylnosti a všechno je o úchylce, cizosti. Z toho důvodu se tolik zaměřuji na motiv Krásky a Zvířete. Jsem si jistý, že lidská bytost je plná temných zákoutí, že jsou v podstatě všichni z nás duševní zvrhlíci. Vlastně ani nechceme nahlédnout dovnitř sebe sama.
Je toto vnímání skrytého to, skrytá představa to, co fascinuje tolik Američanů?
Americká společnost je kompletně zvrhlá a puritánská a případ Clintona a Lewinské to znovu dokázal. Ale tady jdeme tou samou cestou… Všechny země mají nějakou svou typickou vlastnost: Američané jsou rozrušení tváří v tvář sexu, ale Němci nemohou vydržet pohled na krev. Cenzurovali některé moje ilustrace.
Zdá se, že bojujete s puritány pomocí půvabu, krásek a provokace, zvířeckosti a zoofilie.
Trestám je tak, jak jen můžu. V III Millennium je černý Kristus. A moje poslední práce, Prohibited Book, má silný sexuální charakter, včetně homosexuálních scén, zoofilie, starých fotografií…
Říkají, že Španělé nemají fantazii… Vy jste výjimka.
Co by na to asi řekl Luis Buńuel? Mluvme vážně. Můj celý svět snů je velmi důležitý. Žiji zamčený v mém domě, ale to se může stát opravdovou posedlostí. … Z ničeho nic mě popadne, že musím jít… dolů k El Corte Inglés, a i kdybych měl i jen chodit nahoru a dolů po schodech, aspoň mám na chvíli pocit, že žiju ve městě, s lidmi okolo mě, s vědomím, že patřím do tohoto světa, protože na konci dne mohu věřit jenom v to, co vidím na svém kreslícím prkně. A to nežertuji. Čas od času mám opravdový problém s identitou. Kdo jsem? Nežiji uvnitř desky, na kterou kreslím?
Vyprávěli mi jsem v knihkupectví Taj Mahal, že když cítíte inspiraci, neholíte se a nesprchujete se.
To jsem říkal, když jsem prezentoval jednu svou knihu. Nyní jsem trošku více vytrénovaný mojí ženou. Dnes jsem si dal sprchu, ale možná si další nedám po celý týden, protože budu příliš pohlcený prací. Když jsem příliš zapletený do práce na knize, je to jako byste byl na lovu. Dokonce se pokouším vyhýbat se jakémukoliv čtení, abych neztratil soustředění.
Ale spíte, ne?
Ano, byly chvíle, kdy jsem chodil spát oblečený bez toho, abych si vyměnil oblečení. Každý má nějakou tu úchylku: Já jsem pesimistický s tendencemi k depresi a potřebuji maximální soustředění. Musím dostat všechno ven z mé mysli: Neotvírám okna, nevycházím ven, nevyměňuji si oblečení dokud není práce dokončena. Když pracujete, jste s tím ve styku, vkládáte do toho všech svých pět smyslů. Cítil jsem, že to musím dělat tímto způsobem a také to tak dělám. Trávím celé noci prací, chodím spát ve čtyři hodiny ráno, v oblečení a v botách a když se později probudím, vracím se zpět k práci. Možná za tím byl jen nedostatek metodičnosti. Vytrpěl jsem mnohem více, než nyní. Teď trpím také, protože vytvářím své práce s bolestí a utrpením, s posedlostí a potěšením, ale není to tak tvrdé jako předtím. Když dokončuji knihu, neopouštím svůj dům po dva měsíce. A sprchuji se jen jednou za čas.
Nevím, jestli vám mohu položit tuto otázku…
Jestli s někým spím, během těch dní? Samozřejmě ne. Opravdu.
A to násilné pozadí ve vašich pracích, je to druh kritiky, omluvy nebo jeden z vašich hlavních záměrů?
Co mě opravdu vadí je tato neposkvrněná společnost, tak prudérní, která cítí rozrušení tváří v tvář sexu a násilí. Připadá mi to tak nepřijatelné a falešné, že se oni cítí přitahováni mými ilustracemi, které jsou přirozené. Myslím, že bych nemohl zabít mouchu. Ale rád provokuji, zneklidňuji.
Myslíte tím, že omlouváte násilí svými pracemi?
Ano, a nestarám se o to. Máme uvnitř sebe násilí a myslím, že jeho zapírání nemá smysl. Znát to znamená sebekontrolu. Zapírat to je jako jít do Muzea Prado a vyházet všechny obrazy obsahující násilí. Jen pár holandských krajinek by zůstalo. Můžete jít do Sixtínské kaple a najdete tam spousty démonů, stejně tak, jako nahá těla a výbušnou sexualitu. Pak jsme náhle ve dvacátém století a mluvíme o násilí a televizi, které poškozuje děti… Co si myslím já, že je škodlivé v televizi, jsou všechny ty oplzlé show, všichni ti lidé vysvětlující svoje nesnáze, které můžeme nyní vidět na jakémkoliv programu. Nechme je snít. Děti milují násilí, což je to, co je udržuje v činnosti. Když byl můj syn mladší, brával jsem ho na sledování nejrůznějších druhů filmů, nebo jsem ho děsil hororovými příběhy a myslím, že to bylo velmi zajímavé… Tyto druhy názorů jsou pro mě velmi nepřijatelné. Nyní chtějí pouštět dětem klasickou hudbu. Ale no tak! Potřebujete je zasáhnout tak silně, že jejich hlavy budou plné představ. To vytvoří nádherný vnitřní svět. Ale pozor, vytahovat pistoli je úplně jiná věc. Pro přísně tvůrčí úhel pohledu je násilí, stejně jako zlo, velmi užitečné a tvůrce jej potřebuje. Bez něj nemůžete pochopit historii, civilizaci nebo dokonce lidstvo jako celek.
Za každým vítězem je vždy určitý vztek. Cítíte se v tomto ohledu zneuznaný?
Ano, trochu, ale nezraňuje mě to. Byly časy, kdy jsem cítil více bolesti a také se cítil velmi špatně. Běžte ven, kde jsou vaše práce hodnoceny a vystavovány a pak se vrátíte z USA, plný iluzí a nikdo vám nic neřekne. Občas si myslím, že lidé zapojení v kultuře v této oblasti stále žijí v Přechodu, stagnují. Nemají bystrost. Když jedu do zahraničí, vidím všude průmysl podporující kulturu. Tady se všechno zdá soustředěné do ústraní, na starší lidi (a to proti nim nic nemám).
Ano, ale oni objevují, znovu získávají velmi zajímavé kulturní dědictví
Nepřehánějte. Je zde je muzeum ilustrace v Massachusetts a některé moje práce jsou tam vystaveny. V Německu také. To jsou místa, která jsou moderní, agilní, zajímavá pro mladé lidi. Zde je zastaralá mašinérie institucí a lidé mají nápady, které už dávno vyšly z módy. Kultura Španělska je tak moc staromódní. Vždy jsem miloval Barcelonu, potřeboval bych tři životy k tomu, abych mohl vidět všechno, co to město nabízí. Byla chvíle kdy se zdálo, že jsme tady byli nadosah ke stejné úrovni jako Barcelona, ale nyní se rozdíly mezi oběma městy značně prohloubily.
Nemůžete si stěžovat. Jste žijící důkaz že Zaragoza může triumfovat za hranicemi Španělska.
Já si nestěžuji. Věci se pro mě vyvíjejí dobře. Jediné věci, které nyní potřebuji je fax, můj agent a moje práce. Za dva dny jsou mé práce vystaveny v New Yorku. Co víc můžu chtít?
Mluvme o vašich zájmech.
Četl jsem pár novel, často z profesionálního důvodu. Jsou práce, které potřebují k dokončení i dva týdny. Musím přečíst tolik dokumentace! Čas je jeden z největších tyranů konce století. Miluji boxování, je to nejplastičtější sport na světě.
Všimnul jsem si, že ve vašich knihách citujete Danta, Johna Miltona, Tolkiena…
Čtu od klasiky až k latinsko-americké tvorbě, všechno co mohu sehnat a je to vyžadováno mojí profesí. Nečtu mnoho novin a nesleduji zprávy v televizi. Jsem konzument obrázků. Nikdy jsem neviděl žádný televizní seriál.
Cítíte se tedy plně Španělem?
Ano, ano, ale nemám rád regionalismus. Jsem občanem světa. Myslím, že být Španělem je prostě jen fakt, že jsem se narodil na jednom určitém místě. Narodil jsem se tady a cítím se zde dobře.
přeložil: petruschka
